Conor Oberst z americké kapely Bright Eyes: Nikdy jsme se nesnažili zalíbit

Váže se k tomu řada milých věcí. Měli jsme možnost hrát na úžasných místech, bezvadných festivalech a měli jsme turné s řadou hudebníků, které obdivuji. Člověk občas dostane v restauraci dobrý stůl, aniž by si o něj musel říkat. To je všechno moc fajn, ale je fér přiznat, že jsem se často cítil trochu nepříjemně, když měli lidé při prvním setkání na základě toho, jakou hudbu jsem složil nebo co o mně slyšeli, spoustu představ o tom, jaký jsem.

Je to totiž nevyrovnaná situace, protože vy o těch lidech nevíte nic a jen se snažíte s nimi na nějaké základní lidské úrovni komunikovat. Občas z toho vzniká divná dynamika, když oni o vás vědí tolik, nebo si to aspoň myslí.

Nechci říkat, že bych se cítil přímo nepochopen, ale vždy jsem byl člověkem, který na jakoukoli přízeň reagoval snahou ihned udělat něco naprosto odlišného. Ani já, ani kapela jsme se nikdy zrovna dvakrát nesnažili nikomu zalíbit.

Spíš to mám v povaze. Chci, aby se věci hýbaly a proměňovaly. I proto jsme s Mikem a Natem, kteří jsou kromě mě stálí členové Bright Eyes, neustále pracovali s dalšími lidmi. Vždy jsme někoho zvali na turné i do studia a s každou deskou se složení proměňovalo a měnil se i náš zvuk.

Hodně lidí k tomu bylo otevřených a s nadšením sledovalo náš vývoj, ale vždy se našli i takoví, kteří od nás chtěli na dalších nahrávkách slyšet přesně to, co slyší doma z předchozí desky. A když nebyl výsledek dost blízko, byli zklamaní. Navíc jsme vždy měli docela dost písní a nikdy se nám moc nedařilo na turné hrát zrovna to, co lidé očekávali. Je těžké odhadnout, co přesně chce publikum slyšet.

Většinou je to tak, že čím intenzivněji lidé nějaké dílo nebo umělce milují, o to silněji ho pak nenávidí, když je zklame.

Byla to pro všechny zvláštní doba. V březnu 2020 jsme měli jet do Japonska a zahájit téměř dvouleté turné. V létě měla vyjít po letech naše nová deska a my byli nadšení a plní plánů. Týden před odjezdem bylo jasné, že nikam nejedeme.

Brzy bylo také zřejmé, že to nebude jen drobné zpoždění. Nehodlám fňukat nad tím, že jsme nemohli jet na turné. Mnoho lidí v té době zemřelo, nestěžuji si, že naše malá kapela nemohla hrát. Ale jasně, v tu chvíli jsme zklamání cítili.

Jsem rád, že letos už hrajeme. Máme za sebou poměrně rozsáhlé americké turné, nyní nás čeká Evropa.

S Mikem máme sousedící zahrady, studio, kde jsem leccos nahrával. Mike pořád produkuje nějaké kapely. Nikdy jsme nepřerušili kontakt. Nate žije v Los Angeles, kde já také trávím část roku. Pomáhal mi se sólovými deskami, stejně jako Mike.

I když některé desky vyšly pod mým jménem, vlastně jsme skoro pořád spolupracovali. Také jsem v té době vydal druhou desku se svou punkovou kapelou Desaparecidos a před třemi lety album s Pheobe Bridgers.

Měli jsme kapelu Better Oblivion Community Center, se kterou jsem byl před pandemií naposledy na turné v Evropě. Ale Bright Eyes jsou kapela, s níž jsem v životě strávil nejvíc času. Minimálně od doby, kdy jsem byl teenagerem, do doby, kdy jsme na čas tak trochu přestali hrát.

Potřebovali jsme chvíli dělat něco jiného. Ale znáte to, byla za tím kombinace řady věcí. Mike hodně produkoval a měl děti, takže pro něj bylo snazší zůstat nějaký čas doma a pracovat s kapelami na svém dvorku. Nate pracoval na řadě soundtracků, navíc měl také děti.

A já? Ani nevím, chtěl jsem prostě dál hrát. A byla to na čas fajn změna. S kapelou se na všem musíme shodnout a nahrát desku nám proto trvá věčnost. Jasně i na sólovou desku musím dát dohromady kapelu, ale aspoň jsem na chvíli šéf a můžu si dělat, co chci. A také jsem si vyzkoušel spolupráci s jinými lidmi, což mě bavilo. Každopádně nenastalo žádné drama.

Co si pamatuju, ani jsme nikdy nikomu neřekli, že jsme skončili. Nebojovali jsme spolu ani nic podobného, jen jsme šli na čas svou cestou. Nakonec jsme si uvědomili, že nám chybí spolupráce. A tak jsme se do toho zase pustili a strávili nějaké dva nebo možná i tři roky nahráváním.

Bylo to velmi roztomilé. Jsou to starší gentlemani, kteří obvykle nejspíš hrají především na svatbách nebo oslavách dne svatého Patricka. Do studia přišli tři a jen jeden měl povědomí o tom, kdo jsme. Vsadil bych se, že byli v nahrávacím studiu poprvé. My měli hotovou písničku a chtěli jsme, aby k ní něco přidali.

Ptali se, jestli musí mít sluchátka, tak jsme jim vysvětlovali, že pokud chtějí slyšet hudbu, do které hrají, tak ano. Byla to pro ně úplně nová zkušenost, ale velmi rychle jsme si porozuměli.

Vtipné bylo, že jsme dodatečně museli měnit tóninu skladby, protože se ukázalo, že dudy hrají jen v určité tónině, což jsem pro změnu nevěděl já.

Přesunuli jsme svůj katalog k novému labelu a někdo dostal nápad, že se vrátíme ke starým deskám a ke každé vydáme EP s novými verzemi skladeb. Navíc jsou na nich covery našich písní od umělců, kteří pro nás v té době byli důležití.

Je z toho devět EP, na každém je výběr šesti skladeb a my je všechny znovu nahrávali. Dohromady je to padesát čtyři písní, docela nám to dalo zabrat.

Na začátku jsme byli nadšení, že nahrajeme akustické verze a k projektu přistoupíme, jako bychom nahrávali nová alba. Strávili jsme tím nakonec rok a půl, je to docela bláznivý projekt. Teď je budeme postupně vydávat.

Bylo zvláštní ty staré nahrávky poslouchat. Nejvíc ty úplně nejstarší, protože to jsou písničky, které jsem nahrál ve svých patnácti letech. Řeknu vám, že teď, ve čtyřiceti dvou, mi zní docela jinak.

Vrátilo se mi mnoho vzpomínek. Na nahrávání těch písní i dobu, kdy vznikaly. Když o tom přemýšlím, na tomhle projektu mě baví jedna věc. Mám totiž pocit, že některé ty písničky jsou lepší než jejich původní nahrávky. Aspoň mi to tak připadá, protože už jen zvuk mého mladického hlasu mě trochu znervózňuje. Nikdy jsem se zpívat neučil, ale za ty roky snad už díky praxi něco umím.

Michael se produkci tehdy taky teprve učil a neměli jsme tak hezké vybavení jako dnes. Byli jsme prostě jen děti ve sklepě, a tak to také znělo. Dělali jsme to nejlepší, co jsme uměli, ale je fajn to teď zkusit ztvárnit lépe. U některých starých nahrávek se divím, že jsme je vůbec vydali, ale lidi je milovali. Možná právě proto, že to znělo trochu divně.

To je pravda!

Všem tvrdím, že jsem nejnormálnější člen kapely. To o nás něco vypovídá. Každopádně oni dva jsou, a jsem si vědom, že tohle o kamarádech z kapely říká asi každý, naprostí hudební géniové. Mám obrovské štěstí, že mi pomáhají s mými písněmi.

Oba jsou neuvěřitelně neurotičtí a sledovat je, jak se snaží spolu nebo s okolním světem komunikovat, je obrovská zábava. Někdy je to vskutku komedie.

Jsou prostě někde daleko, jejich mozky nefungují jako mozky normálních lidí. Proto jsou tak skvělí v tom, co dělají. Přestože někdy nejsme schopní fungovat v běžném životě, podařilo se nám najít cestu, jak spolu dělat hudbu, které věříme.

Je to vlastně úžasné. Jak jsme naťukli, teď jsme nahráli desku, na které s námi hraje Flea, což je neuvěřitelné. Na bicí hraje úžasný John Theodore, neuvěřitelný hudebník, který hrál třeba v The Mars Volta a občas hraje v Queens of the Stone Age. Je to jeden z nejlepších současných bubeníků. Vlastně mi nedává žádný smysl, že je teď s námi v kapele.

Nahrál s námi desku, a dokonce s námi hraje i na turné. Dokonce se zdá, že ho to baví, protože to je pro něj zase něco jiného.

Macey Taylor, který hraje na desce na baskytaru v písních, jež nenahrál Flea, s námi také koncertuje. A také je úžasný. V Americe s námi byla velká dechová a smyčcová sekce a něco málo z ní bude i v Evropě. Myslím, že je na co se těšit.

Do konce roku koncertujeme a s novou nahrávací smlouvou jsme slíbili, že do pěti let vydáme dvě alba. To znamená, že nejpozději v roce 2025 by měla vyjít ještě jedna deska. I když se kvůli pandemii všechno opozdilo, snad to pořád můžeme stihnout. Určitě to nebude trvat dalších deset let, protože se obvykle svým slibům snažíme dostát.

Může se vám hodit na Zboží.cz: