Článek
Povídky jste údajně začal psát v posledních letech. Proč až teď?
Asi před dvěma lety jsem si začal dělat starosti s tím, že ztrácím češtinu. Žiju v cizině od roku 1967 a nemám tam skoro žádné české přátele. Začal jsem psát, abych si češtinu procvičil, a ono mi to dělá radost. Nacházím slovíčka, která jsem snad ani nikdy nevyslovil, možná jsem je někde zaslechl nebo četl. Když jsem to četl svým českým přátelům, smáli se mi, že takový jazyk se už dávno nepoužívá. Ale já jsem chtěl být záměrně trochu archaický. My emigranti prostě mluvíme starší češtinou, než jaká se používá dnes.
Vaše čeština je krásná a bohatá. Na jaké literatuře jste vyrůstal, že jste ji získal?
Já jsem absolutně neliterární člověk, ale mám buňky na vnímání řeči. Moc jsem toho nepřečetl, ale mám rád autory, kterým je těžké rozumět: Kafku nebo Becketta. Na Beckettovy texty jsem dělal některé své balety. Oba jsou to autoři, kteří hledali východisko z dilematu, ale vlastně je nikdy nenašli. Popisují do nejmenšího detailu cestu, která vás zavede do bezvýchodného bludiště. Zajímají mě spisovatelé hledající slova, která neexistují. Vzrušuje mě bohatost a zároveň chudoba řeči, která není s to zachytit duhu lidských citů v jejich úplnosti.
Pro své povídky jsem si vymyslel postavičku Cohena, která se částečně se mnou ztotožňuje, ale opravdu jen zčásti. Psal jsem o něm jen pro sebe, ale bavil jsem se u toho natolik, že jsem povídky začal posílat svým přátelům. A oni ode mě chtěli další, tak jsem jich napsal asi deset.
A jak se dostaly na jeviště Violy?
Za to může Jiří Lábus. On byl posedlý myšlenkou, že mé povídky přečte ve Viole. Já jsem mu říkal, že se zbláznil, že Viola je svatostánek české literatury a krásného slova, ale on si to nenechal vymluvit. Takže jsem k Viole přišel jaksi bez zásluhy. Nikdy bych si netroufl uvést své povídky veřejně. Ale Jirka Lábus to dělá tak krásně!
Opravdu mě dojalo, jak si mé texty vzal za vlastní, vytáhl z nich humor i hloubku a spolu s režisérem Tomášem Vondrovicem z nich dokázali udělat divadlo. Jirka je zvláštní, citlivá i živelná bytost, která vnímáním publika nasákne jeho energii a s ní pak roste od večera k večeru. Lidé jako on jsou zvířata, kterým se říká umělci, a já si jich nesmírně vážím.
Oni vylezou na jeviště a sami netuší, co všechno se stane. Má žena je herečka také z tohoto rodu. Já tohle neumím, já jsem spíš zprostředkovatel umění skrze tyto senzační zvířecí bytosti.
Ve Viole se objevíte pouze na plátně jako postavička Cohena v krátkých filmových groteskách, které doplňují povídky…
Já jsem tam původně vystupovat vůbec nechtěl a film jsem chtěl natočit s někým úplně jiným. Vždyť mně bude na jaře sedmdesát! Ale nakonec mě přemluvili. Tři krátké filmy jsme natočili na pláži v Nizozemí nedaleko mého obydlí, s mým bývalým tanečníkem, Slovákem Lukášem Timulákem. Přišli jsme na pláž ráno za východu slunce a odešli večer v šest. A do pěti do rána jsme to stříhali! Byla to příšerná řehole.
Celý můj život je prošpikován podivuhodnými náhodami, které možná ani náhodami nejsou.
Cohen jste vy a nejste vy…
Já jsem si zpočátku dělal trochu starosti, jestli bude čitelné, do jaké míry jsem s ním spolčený, ale pak jsem to nechal na divácích, ať se tím sami proberou.
Kromě choreografií se zabýváte i fotografií a filmem. Co vás k tomu vede?
Určitě to má něco společného s mým věkem, ale jinak vím o dvou hlavních důvodech: první je touha zachytit konkrétní moment, který jako gilotina rozsekne minulost od budoucnosti. A fotografie nebo film z toho zaseklého okamžiku vytvoří dokument. Člověk se nad ním může zastavit a prozkoumat ho libovolně ze všech stran.
Dokud je herec živý, je film mrtvý, ale když zemře, tak jediné, co zůstane živé, je film. A druhý důvod je ten, že fotka vám ukáže detail zblízka v naddimenzovaném pohledu. Vy z publika tanečníka na scéně vidíte, když máte štěstí, z dálky deseti metrů, to mu ještě trochu vidíte do tváře, ale z druhé či třetí galerie už vůbec ne. A mě zajímají tváře herců. A to, co je za nimi.
Nahlížíte rád do toho, co je tak trochu tajemné?
Podívejte se, když jsem byl před časem za svou maminkou, které jsou sto čtyři roky, tak jsem u ní našel noviny z roku 1937 s článkem o tom, jak naši umělci stráví prázdniny. A je tam fotka mé maminky coby mladé tanečnice jménem Rita-Rita na pláži ve Scheveningenu nedaleko Haagu. A tam já dnes žiju. To je úžasné.
Celý můj život je prošpikován podivuhodnými náhodami, které možná ani náhodami nejsou. A jsou to věci, které dělají život úžasně zajímavým, sytým a bohatým. Něco z toho jsem se pokusil dostat i do svých povídek. Cohenovi se také dějí neuvěřitelné věci. Pokud povídky o něm lidi pobaví, budu moc rád. Psal jsem je pro radost.