Chinaski, Mandrage, Kabát, Kryštof a další. Jak vznikly jejich názvy?

Před třiceti lety, kdy kapela z Ostravy vznikla, chodili její členové do baru U Waldemara. „Sedávali tam muzikanti, a když jsme založili kapelu, bavili jsme se s nimi o názvu pro ni. Jednou do baru přišel chlapík, který se jmenuje Milan Kaplan. Když slyšel, že hledáme název pro kapelu, poradil nám, ať se jmenujeme Buty. Ostravsky to znamená boty a on argumentoval tím, že když jsme ostravská kapela, měli bychom se jmenovat ostravsky. My se na sebe podívali a věděli jsme, že je to dobrý nápad. Jméno naší kapele tedy vymyslel kolemjdoucí kamarád v baru,“ vzpomíná bubeník Richard Kroczek.

Skupina z Úval přišla ke svému názvu v době, kdy byla ve druhé polovině devadesátých let pozvána na oslavu narozenin, aby zahrála kamarádovi. „Měli jsme tehdy tři písničky a jedna se jmenovala Divokej Bill. Kamarád z vedlejší vesnice slavil v hospodě narozeniny a chtěl, abychom mu na nich zahráli. My souhlasili a on se nás zeptal, jaký název kapely má napsat na plakáty. Já mu odpověděl, že když máme písničku Divokej Bill, ať na plakát napíše provizorně Divokej Bill. Mysleli jsme si, že později přijdeme na jiný název a změníme ho. Na nic jsme už ale nepřišli,“ vypráví zpěvák a kytarista Vašek Bláha.

Jméno této kapele dal Henry Chinaski, literární alter ego spisovatele Charlese Bukowského. „Název jsme vybírali ve dvaceti, kdy jsme trávili většinu času ve zkušebně. Částečně jsme tam i bydleli a bylo to divoké období. Henry Chinaski nám v té době byl blízký,“ říká zpěvák a kytarista Michal Malátný. „Námětem většiny jeho příběhů jsou holky a alkohol. Ale také v nich narazíte na pasáž, která je dojemná a lyrická. Snažil se najít krásu, a my to cítíme stejně.”

Když v roce 2012 začala kapela koncertovat, potřebovala k tomu název. Hledala ho delší dobu, první nápady ale nevypadaly moc vábně. Atak rozhodla časová tíseň a to, že právě natáčela písničku Jelen. Použila tedy to slovo do názvu. „Nikdy jsme toho nelitovali. Jelen je krásné slovo,“ říká dnes zpěvák a kytarista Jindra Polák.

„Když jsme začínali, což bylo v osmdesátých letech ještě na učňáku, hrál s námi na kytaru kamarád Máca. Z dnešní sestavy jsem byl tehdy v kapele vlastně jenom já,“ vzpomíná baskytarista Milan Špalek. „Když jsme hledali název, prohlásil Máca, že se budeme jmenovat Kabát. Jako důvod uvedl, že když nás zakážou, což tehdy bylo celkem běžné, tak to otočíme a budeme se jmenovat Tabák. Úplně jednoduchá věc.“

Název havířovské kapely vznikl podle stejnojmenné písničky. Byla jednou z prvních, kterou zpěvák a autor Richard Krajčo, ve svých patnácti letech složil. Pojednávala o chlapečkovi, jehož matka odložila do popelnice. „Potřeboval jsem pro toho chlapečka nějaké jméno a chtěl jsem takové, které bych takříkajíc neměl rád, abych do textu mohl pocitově vložit všechno, co jsem chtěl. Vzpomněl jsem si na večerníček o Kryštofovi z knoflíku. Nejsem si vlastně jistý, jestli to byl večerníček, ale když jsem byl malý, neměl jsem ty příběhy rád. A protože to se mnou šlo dál, dostal chlapeček z té písně jméno Kryštof,“ vzpomíná pro Právo Krajčo.

Kapela se ale při svém vzniku Kryštof nejmenovala. Nějaký čas název neměla, potom si říkala Sem tam a následně Malíř smutnejch, podle písně skupiny Toyen.

„Když už jsme to s hledáním názvu mysleli vážně, existovalo hned několik variant. Jednou byla Jeremiáš, podle písně naší oblíbené skupiny Priessnitz. Další variantou bylo Jeremy, podle skladby kapely Pearl Jam, a další Kryštof, podle té naší písničky. Kryštof nakonec vyhrál, protože jsme si říkali, že dopadneme stejně jako ten chlapeček v písni. Zůstaneme v zapomnění popelnice, tedy zkušebny, a nikdy nevykoukneme na světlo,“ dokončuje Krajčo.

O svém názvu šířila plzeňská skupina v minulosti řadu historek. Jeho původ je prý ale ve skutečnosti spojen s prvním vystoupením.

„Byl to první společný koncert zpěváka Víti Starého a můj. Bylo to na čtyřicátinách Víťova táty. Naši tátové spolu mají kapelu a my dva se vlastně tehdy moc neznali. Oni si ale vymysleli, že bude super, když na těch narozeninách vystoupíme spolu. Dohodli jsme se tedy, že zahrajeme jednu písničku od kapely našich tátů aWonderwall od Oasis. Uváděl nás zpěvák kapely otců Zdeněk Žorna, který je už bohužel po smrti. Když jsme měli přijít na scénu, představil nás jako novou kapelu Mandraže,“ vypráví Právu bubeník Matyáš Vorda.

„Říkal také, že věří, že se s námi za deset let už nebudou lidi scházet v malých sálech, ale ve velkých prostorách, a padlo i pár dalších vizionářských vět. Žorna byl trochu blázen, ale přesto byla jeho tvrzení odvážná. Po našem vystoupení jsme se ho ptali, jak na jméno Mandraže přišel. Řekl nám, že den předtím viděl v televizi ruský satirický seriál Gorodok, ve kterém se ptali lidí, jaká znají nová slova. A jeden člověk řekl, že zná mandraže. Je to prý výraz, který se používá, když si nemůžete na nějaké slovo vzpomenout. Tvrdil, že je to slovo, které nahrazuje všechna ostatní. Paradoxně došlo k tomu, že když nás Zdeněk uváděl, nevěděl, jak se jmenujeme, a použil tedy slovo za všechna slova – mandraže. My si ho už nechali, jenom jsme místo ž začali psát g,“ dokončuje vzpomínku Vorda. A dodává, že je to, pravdivá historka.

Kapela z Valašského Meziříčí existuje už od roku 1987. „Ve druhé polovině osmdesátých let frčela nová vlna a inspirativní byly takové názvy kapel, jako třeba Třírychlostní Pepíček, Ještě jsme se nedohodli a další. Dlouho jsme si ale s tím naším nevěděli rady. Naštěstí jsme měli kamaráda z Nového Jičína, který slova mňága a žďorp používal. Ne dohromady, zvlášť. Nám však přišlo jejich spojení patřičně šílené. Nepamatuju si, co ta slova přesně znamenají, ale vycházejí jistě z tamějšího nářečí,“ vzpomíná zpěvák Petr Fiala.

Dalším inspiračním zdrojem pro kapelu byly knihy Amálie Kutinové nazvané Gabra a Málinka. „Jsou to příběhy dvou dívek, které chodí na gymnázium ve Valašském Meziříčí. Vyprávějí o tom, jak poznávají svět. Ve Valmezu jsme v nich takříkajíc jeli, protože to tehdy byly asi jediné knihy o našem městě. Na obalu jedné z nich byly ty dvě holky v námořnických oblečcích, nosily je jako školní uniformu. My si říkali, že Gabra a Málinka je skoro stejné jako Mňága a Žďorp, a přišlo nám to dobře ujeté. Nakonec jsme v začátcích využili pro svou vizáž i ty námořnické oblečky,“ dodává ještě Fiala.

Protiklady a emoce, to jsou základní pojmy pro tvorbu skupiny Slza. Vizuálně se tato dvojice, která se letos stala v anketě Český slavík objevem roku, prezentuje spojením černé a bílé, tedy barev, které jsou k sobě v protikladu.

„Název vznikl na základě toho, o čem jsou naše písničky. Jsou o emocích a o tom, že spoustu věcí lze vnímat dvojím způsobem. Například rozchod lze brát tak, že je to smutné, protože cosi skončilo, ale rovněž že to dává možnost prožít něco dalšího, nového a třeba i silnějšího. Protiklady, tedy smutek a radost, pro nás spojuje symbol slzy. V prvním případě je to slza smutku, ve druhém slza radosti a štěstí. Proto se jmenujeme Slza,“ vysvětluje Právu kytarista Lukáš Bundil.

V internetové encyklopedii je napsáno, že baskytaristu P. B. Ch. zaujal v osmdesátých letech refrén písně skupiny Pražský výběr, v němž se zpívá: Nafta nad zlato. Text však neslyšel zřetelně a registroval pouze tajemné slovo „vanasto“. Na základě toho vznikly Wanastowi Vjecy. Zpočátku se název psal česky –Vanastový věci. S náznakem polské transkripce přišel později zpěvák a kytarista Robert Kodym. Wanastowi Vjecy prý značí věci, které jsou tak krásné, až jsou hnusné, a naopak.