Černobílý svět je krutý, optimistický i obyčejný. Jako skutečný život

Černobílý svět vítězí už fantastickým castingem hereček (ano hereček, film totiž nemá hlavní mužskou postavu). Každá má zjev, gesta, mluvu, oblečení a make-up, který něco vypovídá o její povaze a předznamenává budoucí události.

Emma Stoneová zapadla do role hubaté hubené zrzky Skeeter, která se vždy tak trochu odlišovala, má talent na psaní a ohrožuje zdraví matky nezájmem o vdavky. Pak je tu Octavia Spencerová a Viola Davisová jako upracované ženy, které skrývají emoce a traumata pod uniformou domácí služky, a nakonec Bryce Dallas Howardová jako prázdná potvůrka hrající si na lepší společnost. Příliš volného času a komplexy řeší buzerováním černých sloužících. Z drobných náznaků pochopíme, že ji kdysi kdosi opustil - nebýt této potupy, která na malém městě snadno přeroste v celoživotní trauma, mohla být asi lidštější.

Konzervativní forma plynoucích obrazů a příhodný neuspěchaný tok vyprávění se přesně hodí k příběhu ze zapadákova raných 60. let, kde se vlastně nic nemůže měnit. Anebo přece? Mladá Skeeter, která to zatím dotáhla jen na páté kolo u vozu v lokálním plátku, dostane nápad napsat první americký román z pohledu černošské služky. Na Jihu to zní jako šílenství a služky jí to rozmlouvají (z obav o vlastní existenci), ale povzbuzení se jí dostane od vzdělané nakladatelky z New Yorku, která chce "vidlákům" trochu zatopit.

Skeeter vyzvídá, jak to chodí v naleštěných domácnostech střední či vyšší střední třídy a odhaluje pořádné hromady špíny pod kobercem. Scénář podle knihy Kathryn Stocketové dokáže vyprávět o obyčejné lidské hlouposti i rasistické realitě bez hysterie, bez vyloženě drastických scén, a přesto tak realisticky, že cítíte napětí ve vzduchu.

Bez scenáristických schválností vystihuje běžný život, světlé chvilky i neustálé ponižování sluhů ze strany bílých (nemožnost jít na záchod, nemožnost použít jiné nádobí než přidělené atd.). Chápe, že rasisté nejsou prostě "ti zlí". Ve společnosti, kde je rozdělování věcí na černé a bílé dáno výchovou, se takové chování stává samozřejmým. Nikdo o tom nepřemýšlí.

Příběh Tate Taylora není upoceně politicky korektní, i když to asi někdo z kritiků bude tvrdit. Je vyvážený jako život sám (větší pochvalu už režisérovi asi nelze udělit), i když dodejme, že Tate neudělal nic jiného, než že bez experimentů převedl děj knihy Kathryn Stockettové do obrázků. Ti dva si nádherně rozumějí a místo děje mají prožité. Není náhodou, že oba pocházejí z Jacksonu v Mississippi.