Centrum současného umění DOX představuje tvorbu výtvarníka Karla Nepraše

Důstojný reparát se uskutečnil až nyní – v pražském Centru současného umění DOX.

Neprašovu retrospektivu připravili kurátoři Jaroslav Anděl a Leoš Válka ve spolupráci s umělcovou rodinou i s mnoha jeho přáteli. Odvedenou práci lze ocenit v superlativech. Vše je tu perfektní: výběr a instalace exponátů, obsáhlá dokumentace i kvalitní katalog.

Dominuje především sochařská tvorba. Nepraš původně začínal jako vyznavač abstrakce, tzv. informelu, kdy charakteristickou abstraktní strukturu malby převáděl do bronzového reliéfu připomínajícího trochu včelí plástev.

Absence postav ale neodpovídala jeho naturelu. Sám se vždy považoval za vyznavače figurálního sochařství, ovšem zcela jiného, než jaké je zakotveno v evropské tradici od dob klasického antického Řecka.

Své plastiky Nepraš vytvářel z instalačních trubek, ozubených kol a převodů, vodovodních kohoutů, armatur, prostě z nejrůznějších odpadních stavebních a instalatérských materiálů. Náznaky svalů i tvář obličeje vznikaly často dodáním pryskyřice s tkaninou a vše bylo nakonec překryto svítivě červenou barvou. Tyto práce patří k jeho nejslavnější periodě od šedesátých do osmdesátých let, která je v DOX zastoupena zápůjčkami z různých soukromých i státních sbírek.

Závěr sochařské tvorby je věnován už jen „oživlým“ předmětům. Svařením několika trubek vznikly kráčející, sedící nebo stojící figury. Díky malé úpravě se záchodová mísa změnila v „něžný hajzl“, jak Nepraš říkával, vypovídající mnohé o osobě jeho majitele. Nic se neopakuje, protože autorova fantazie byla zdrojem nekonečného množství nápadů.

Nepraš vše dokázal okořenit emotivní satirickou nadsázkou. Z jeho černého humoru, reagujícího na prožité situace i na vše, co nějak zavánělo totalitou, naskočí až husí kůže. Některé sochy navozují pocit, že před sebou máme diktátora. Jiné postavy působí jako semleté strojkem na maso. Mezilidský dialog dvou partnerů se mění v agresivní řev. A když si na výstavě občas zatočíte klikou, můžete člověku setnout i hlavu.

Fascinující jsou kresby. Ta nejznámější zobrazuje tvář muže probodnutou skrz naskrz ocelovou jehlicí s ostrými hroty na obou koncích. Nepraš k tomu připsal, že to sice není hezké, ale velmi spolehlivé proti nafackování. Tvrdil, že humor a tragičnost mají k sobě občas blízko, v grotesce viděl lék na absurdní situace, které se svými přáteli zažíval.

Inspirace vycházela občas z četby Franze Kafky, kterého obdivoval a také ilustroval, ale mnohé se zrodilo přímo v životě, u piva v pražské restauraci U Křižovníků na Starém Městě. Důležitou součástí výstavy je proto i kronika tzv. křižovnické školy čistého humoru bez vtipu – volného hospodského sdružení výtvarníků, hudebníků a literátů.

Nepraš, který byl jedním z ředitelů „školy“, o tom říkal: „Společně jsme vymýšleli hlavně blbosti, které jsme hodně potřebovali, poněvadž doba byla drastická a tragická. Jinak než v recesi to vůbec nešlo, to se člověk mohl jít rovnou oběsit.“

Dokumentace připomíná i jejich výtvarnou skupinu Šmidrové a také originální hudební těleso Sen noci svatojanské band, kde Nepraš hrál na housle.

DOX současně s Neprašovou retrospektivou představuje českému publiku osobnost amerického hudebníka, spisovatele a intermediálního tvůrce Johna Cage (1912–1992), který inspiroval mnohé výtvarníky. Také pracoval s nadsázkou a absurditou, stačí na videu zhlédnout jeho koncert, na němž hraje na zvláštní předměty včetně hrnce na vařiči, z něhož pístem vypouštěl páru.

Je zajímavé si vzájemně porovnat, co ve stejné době a v jiných podmínkách vznikalo jako recese v Česku a v Americe. Obojí tu přineslo nejen osvobození od zažitých uměleckých konvencí.