Britský herec David Suchet: Další knihu o sobě už nikdy nenapíšu

Musím se přiznat, že sedím v dost potemnělé místnosti. Z vnějšku budovy, ve které bydlím, totiž probíhají rozsáhlé stavební úpravy a už od května jsem obklopen lešením a ochrannou sítí. Kvůli tomu sem příliš světla neproniká.

Navíc dnes je i venku velmi ponurý, šedivý a deštivý den. Proto jsem musel rozsvítit, na což jsem ostatně od května odkázaný skoro pořád. Je zde tedy umělé osvětlení, což mi ale vlastně tolik nevadí, protože mi vyhovuje, že můžu měnit jeho intenzitu a vytvářet atmosféru v místnosti podle nálady.

Dobrá zpráva je, že by se tak mělo stát již tento týden.

Ano, to je zajímavé. Zrovna včera jsem seděl u svého stolu, u něhož jsem i nyní, a měl jsem u sebe, stejně jako teď a ostatně jako pořád, svůj fotoaparát. Pořídil jsem snímek, který bych mohl vyfotit i v tomto okamžiku. Přes lampičku vidím zelenou sošku tří srnčích hlav, které pocházejí ze stolu Hercula Poirota.

Jsou památkou, kterou jsem dostal po skončení natáčení, a fotografuji je poměrně často z různých úhlů a v různém světle. Jak spolu mluvíme a zase na ně hledím, říkám si, že bych je rád zachytil i v tento okamžik.

Nemám, protože jsem zatím pouze obdržel blahopřejný dopis z Buckinghamského paláce. To je něco, za co raději ze srdce poděkuji, než abych si pořídil snímek toho dokumentu. Je pro mě obrovská pocta, že jsem se díky divadelnímu světu stal rytířem. Jsem velmi šťastný.

Ano, ceremoniál je odložen kvůli covidu. V minulosti jsem měl tu čest se s Jejím Veličenstvem setkat při několika příležitostech. Poprvé, když mi předávala můj první Řád britského impéria (OBE). Doufám, že až nastane vhodná doba, uvede mě do rytířského stavu právě ona. I když jsem se již rytířem oficiálně stal, na chvíli, kdy mi položí meč na rameno, musím ještě počkat.

Byl to výjimečný moment. Mé srdce poskočilo radostí. Nikdy, opravdu nikdy by mě nenapadlo, že by se mi tohle mohlo stát.

Změnila téměř všechno. Já, a teď mluvím opravdu jen za sebe, jsem se nepotýkal s žádnými těžkostmi a uvědomuji si, jak velké štěstí to je. Ve svých sedmdesáti čtyřech letech mám nyní prostor na to, rozjímat nad minulostí i současností a je mi dopřáno trávit mnoho času s mou milovanou ženou, což je vskutku báječné.

Během mé padesát jedna let trvající kariéry jsme spolu nemohli být tolik, kolik bych si býval přál. Chybělo mi, že jsme nemohli cestovat, což dělám rád. Ale víte, na tom opravdu nezáleží. Neměl jsem teď mnoho práce, ale po tolika letech, kdy jsem pracoval tvrdě, jsem si trochu víc volna rád vychutnal.

Když říkám, že mě současná situace příliš neovlivnila, cítím se téměř provinile, ale je to pravda. Obávám se nyní spíš o budoucnost mladých herců. A jsem si velmi dobře vědom těžkostí a starostí, s nimiž se potýká mnoho lidí. Cítím s nimi celým srdcem.

To je výtečně načasovaná otázka, protože zrovna zítra si budu telefonovat s producentem a autorem jedné hry (rozhovor se uskutečnil ve čtvrtek – pozn. aut.). Byla mi zaslána s přáním, abych ji režíroval. Je to pro mě premiéra a zítra o tom budeme hovořit.

Ano. Je to nová, velmi chytrá hra, a ještě o ní nemohu moc říct. Projde ještě dlouhým procesem. Má velmi hluboké téma, zabývá se vztahem umění a politiky. Zamýšlí se nad tím, jak by se tyto světy navzájem měly či neměly ovlivňovat.

Kupodivu se to nikdy nedělo a je tomu tak především proto, že jsem, s výjimkou televize, ztvárňoval klasické role. Víc než cokoli jiného jsem hrál v Shakespearových hrách. Vystupoval jsem i v dílech Oscara Wilda, Arthura Millera či Eugena O’Neilla. Výjimku z oné výjimky tvoří Hercule Poirot, který je také klasikou.

Zabýval jsem se politikou, která se odehrávala v době vzniku divadelních her a v časech, v nichž jsou zasazeny. Tou současnou jsem v zásadě ovlivněn nebyl. Když jsem hrál v Čechovovi, zajímal jsem se o ruské dějiny těch dob. Když jsem měl roli v Jak je důležité míti Filipa, chtěl jsem mít přehled o tehdejším anglickém dění.

Jediné vskutku moderní představení, v němž jsem vystupoval, se jmenuje Oleanna. Hrál jsem v evropské premiéře této hry od Davida Mameta. V ní byly aktuální souvislosti, které jsem sledoval.

Myslím, že právě proto, jaký význam jejich roli přikládám, bych si na to nikdy netroufl. Nejsem spisovatel a dramatik svým založením. Neumím psát fikci.

Pokud někdy něco píšu, jsou to texty založené na faktech. Mohu napsat teologickou stať nebo například knihu podobnou té aktuální, i když další knihu o sobě už nikdy nenapíšu. Nechci. Napsal jsem dvě, které jsem si napsat přál, a to stačí.

Ale zpět k otázce. Domnívám se, že scénář bych nikdy napsat nedokázal. Přenechám to lidem, kteří mají na jeho psaní dar.

Řeknu vám tajemství. Já ji ve skutečnosti nepsal, ale namluvil jsem ji. Hovořil jsem do záznamu o svém životě. Přemítal jsem o různých oblastech života, tak jak to v knize naleznete. Všechno, co tam stojí, jsem vyprávěl a doufal, že díky tomu kniha vyzní tak, jako bych s vámi hovořil.

Řekl bych, že nejtěžší bylo mluvit o své víře. Nejsem od přírody evangelista. O tomhle se mi nemluví snadno, protože nerad cokoli lidem vtloukám do hlavy a působím, jako bych se je snažil obrátit na víru. To není mým úmyslem.

Jsem ale křesťan. Stal jsem se jím v celkem pozdním věku, bylo mi čtyřicet let. Křesťanství je mou vírou více než třicet čtyři roky a je to síla, jež mě vede životem. Nejdůležitější pohled na svět je pro mě ten skrze mou víru, proto jsem mu v knize musel věnovat prostor.

Bylo to nicméně velmi těžké téma, a právě u něj mi nejspíš hodně pomohlo, že jsem nepsal, ale hovořil. Bylo to snazší, než kdybych seděl a snažil se přijít na to, jak o víře psát.

Žijeme v sekulárním světě. Pokud mohu trochu filozofovat, žijeme v racionálním světě. Je to svět, který vyrostl z osvícenství. Svět výpočtů. Zajímají nás jen odpovědi na otázky, které jsou podepřeny důkazy. Je to svět supermarketů, v němž musí být všechno zařazené a mít cenovku. Pokud máme pocit, že víme všechno, cítíme se bezpeční.

Život víry je proti tomu život mystiky. Je to život nepodložený důkazy. Jen sloužíte bohu. Ať věříte v kteréhokoli, jde o jeho ducha. A duch je mystika, mimo naše znalosti a chápání. Proto žijeme ve světě, který v podstatě víru, tak jak ji prožívám já, nepřijímá.

Pro mě je ale důležitá, i když ji nemohu nijak racionalizovat. Ale protože tento svět je racionální, není vždy snadné v něm být. A proto také lidé často o víře nemluví.

Ano, a podle mě je to jeho nejúžasnější a naprosto neobyčejné dílo. Je to jeho poslání. Jeho ambicí je, abychom si uvědomili, co my lidé svému světu působíme. Jsme velmi zvláštní zvířata, ničíme si vlastní hnízdo. Ničíme sebe. Myslíme si, jak jsme chytří a skvělí, a oslavujeme všechno, čeho jsme dosáhli.

Ale jedna z věcí, kterých dosahujeme, je destrukce vlastního domova. Planety Země. David Attenborough to ve svém posledním díle říká velice jasně. Myslím, že jeho práce je životně důležitá. Je novodobý prorok. Varuje nás před tím, co děláme Zemi, a má naprostou pravdu.

Má láska k řekám, květinám, zvířatům, rostlinám a všem dalším součástem přírodního světa, včetně deštivých dnů, jako je ten dnešní, znamená, že chci být jeho součástí. Nevydělovat se a pečovat o něj. Jako jedinec se snažím dělat, co můžu, abych pomohl přírodu zachovat.

Harold Guskin mě ovlivnil nejúžasnějším způsobem. Nicméně ne, neměl jsem ani ponětí, že bych měl zapotřebí cokoli měnit. Byl jsem se způsobem, jakým hraji, celkem spokojený. Guskin napsal knihu nazvanou Jak přestat hrát a požádal mě, abych k ní napsal předmluvu. Já si tehdy přál s ním pracovat na své příští roli. V knize se dozvíte, jak přesně jsem reagoval, když mi řekl, a teď ho cituji: Co to, sakra, děláte?

Setkání s ním pro mě bylo velkým překvapením a příjemným šokem, přestože po něm následovalo z profesního hlediska náročné období, kdy jsem musel začít přemýšlet novým způsobem.

Spíš jsem v něm objevil nebezpečí a větší výzvu. Ano, užíval jsem si to víc, ale o to vlastně tolik nešlo. To není správné slovo. Spíš to bylo víc vzrušující. Protože jsem najednou tolik neplánoval. Daleko víc šlo o to, co se děje právě teď. V tuhle chvíli. A jak na to zareaguji.

Neměl jsem ani zdání. Nenapadlo by mě, že se ukáže, že publikum z celého světa, z jeho nejvzdálenějších koutů, cestuje, aby mě vidělo hrát v londýnském divadle. Cítím neobyčejnou pokoru. Pořád nemůžu uvěřit, že by to někdo chtěl udělat. A přitom je těch lidí tolik a pocházejí z mnoha zemí.

Častokrát se stalo, že přijeli lidé třeba z Ruska a poté, co spadla opona, za mnou přišli s květinami a vůbec neuměli anglicky. Vůbec nemohli rozumět tomu, co se odehrávalo na pódiu. Ale přáli si mě vidět hrát. Do konce života mě to bude ohromovat a budu tím poctěn. Když o tom přemýšlím, jsem velmi dojat.

Kdybych dnes žil v Hollywoodu, postrádal bych rytmus ročních období, anglickou přírodu, anglické divadlo a především pestrost, kterou mi má kariéra doma přinesla. Zůstat v Anglii bylo jedno z mých nejšťastnějších rozhodnutí v životě.

Těším se, že rozvinu svou roli dědečka. Mám úžasné vnuky ve věku šest let a osmnáct měsíců, mé vnučce budou čtyři. Chci mít čas na to, aby má příští hlavní životní role byla právě tato.

Byl bych nesmírně rád, kdyby ke mně cítili to, co já k němu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: