Článek
Má rád poetiku periférií velkých odosobněných měst. Právě v jejich tiché zadumanosti hledá útěchu před dávno ztraceným časem. Opuštěná místa, oprýskané zdi, pokroucené ohrady, staré boudy a obnošené prádlo na šňůře jsou jeho symboly.
Ale aby při pohledu na tu zašlou krásu nebylo smutno, používá výrazné barvy, které doslova svítí do prostoru. Červená loďka vyvržená jako velryba z moře na břehu líně plynoucí Berounky, zelené topoly hrdě čnící vzhůru, rudé zimní slunce připomínající pomeranč a pruhovaná šála pohozená na sněhově bílé duchně dávají posmutnělé atmosféře přece jen lidštější rozměr.
Na obrazech Tomáše Bíma najdeme tichou a nostalgickou romantiku (Loďky).
Lidé sice nejsou na obrazech přítomni fyzicky, ale jejich přítomnost je cítit. Jako by na obraze před chvílí byli a někam si odběhli. Na zelené trávě po nich zůstala tady podprsenka, tam pestrobarevný míč, jinde zapomenutá deka u vody.
Kromě nekonečné zeleně luk kolem českých řek fascinuje Bíma i nekonečná blankytná modř oceánu, která se odráží ve stejně neomezené klenbě nebe. Žlutá zrnka písku na pláži a osamělá červenobílá bójka jsou rozpáleny sálajícím sluncem. Tak jako zlatavé lány pod posvátnou horou Říp v Polabí. Tu ovšem malíř zobrazil coby růžový mateřský prs, čnící do krajiny a symbolizující naši představu rodného kraje.
Do pamětní knihy na výstavě napsala jedna z návštěvnic, že z prací Tomáše Bíma dýchá něha a pohoda. To je bezpochyby ta nejlepší charakteristika jeho děl. A také důvod, proč se lidé na tyto obrazy stále rádi dívají a vracejí se k nim.