Článek
Nejnovější Wernischův svazek o dvou titulech Růžovejch květů sladká vůně (anebo Virtuos na prdel) ovšem předkládá čtenáři autorovu tvorbu nejsoučasnější, a to nikoliv básnickou, nýbrž řekněme specificky deníkovou.
Knížka volně navazuje na devět roků starý Wernischův titul Pekařova noční nůše, který v letech boomu tuzemské deníkové literatury představoval protipól k deníkovými monumentům Jana Zábrany (Celý život) nebo Ivana Diviše (Teorie spolehlivosti): Wernisch se tu pokusil o nápaditou polemiku s dosavadní podobou deníkového žánru a informativní ráz textu s důrazem na autenticitu nahradil básnickou hrou a mystifikací.
Široké spektrum textů
Růžovejch květů sladká vůně pokračuje svým širokým žánrovým rozpětím, poetickou dvojdomostí i ústředním tématem v linii Wernischovy poezie především 90. let minulého století. Vějíř drobných textů je formálně rozevřený od aforismů, maxim, citací a poznámek "na okraj", přes básnická torza a prozaické náčrty, až ke krátkým povídkám, záznamům snů, kolářovským "návodům k upotřebení", ba dokonce k vizuální poezii.
V autorské reflexi světa a formulaci filosofie vlastní tvorby se u básníka střídají uvolněná, meditativní rovina, ony "chvíle, kdy je tak příjemné zaklapnout knihu a snít", s vypjatou expresivní dikcí, která ovšem někdy sáhne i po laciných a prvoplánových vulgarismech ("Mně stačí zaslechnout jen "Byl jednou jeden", abych se posral.").
Pocit zmaru a samoty
Dadaisticko-nonsensově-nadreálné procházky mezi "růžovejch květů sladkou vůní" se překlápějí v ostře konturované pocity zmaru, odcizení, samoty. Wernisch si udržuje od světa distanc, a tato propast se s postupujícími roky zvětšuje. Básník "chce klid", touží "nikomu nevadit", ale také "s nikým se nezdržovat": realitě se sice stále dokáže s dětskou upřímností vysmát, nadšeně odkrývá její zázračnou krásu, ale zároveň má z jejích nekonečných hlubin bytostný strach a neví, kam by se před ním skryl. Snad do smrti, která jako zlověstný pták nad jeho texty neustále krouží? Téma rozpadu a konce je ale ústředním tématem nejen této knížky, nýbrž v podstatě celé Wernischovy tvorby.
Ivan Wernisch se více ptá než odpovídá, otvírá témata, ke kterým se se sympatickou posedlostí opakovaně navrací, znovu je formuluje, ale nedoříkává. Proto v Růžovejch květů sladké vůni nacházíme vedle zmíněného hravého nonsensu a expresionistické polohy z 90. let i četné odkazy k básníkovým nadskutečným světům z přelomu 60. a 70. let, tak citace naivistického Wernischova alter ega Václava Rozehnala, jehož postavu a dílo si básník vymyslel někdy na sklonku 70. let.
Dnešní Wernisch je amalgámem všech Wernischů včerejších. I když, ruku na srdce: to jsme mohli říct už před devíti lety o Pekařově noční nůši.
Ivan Wernisch: Růžovejch květů sladká vůně, Virtuos na prdel, ilustrace Antonín Sládek. Petrov, 164 strany