Článek
Do paměti diváků jste se v posledních letech zapsal mimo jiné inscenací operních aktovek Francesca da Rimini a Lakomý rytíř libereckého Divadla F. X. Šaldy, která získala hned dvě ocenění na festivalu Opera 2020. V nominaci na cenu za mimořádný výkon jste se ocitl i vy za dvojroli Lancelotta Malatesty a Barona. Byla to náročná práce?
Byla to asi nejnáročnější role, kterou jsem dosud ztvárnil. A to jak pěvecky, tak zejména herecky. Ale zároveň i velmi krásná práce. S režisérkou Lindou Keprtovou a dirigentem Martinem Doubravským jsme hledali vnitřní motivace a podtexty postavy, respektive spojení obou postav, plynoucí z jejich charakteru i hudby Sergeje Rachmaninova. Byla to pro mě velká zkušenost a hodně jsem si z této práce pro své další působení v opeře odnesl.
V brněnském Národním divadle jste ztvárnil Jaufrého Rudela v soudobé opeře Láska na dálku, v pražském Národním divadle Marcella v Pucciniho Bohémě, řadu postav jste zpíval v zahraničí. Ale Don Giovanni je role, po které v jisté fázi svého pěveckého vývoje zatouží asi každý barytonista?
Je to především mimořádná opera, v níž se sešla genialita Mozartova i libretisty Lorenza da Ponte. Sám Giovanni je jedinečný ani ne tak pěvecky, v opeře zpívá tři árie, a třeba Leporello nebo Don Ottavio mají árie i efektnější, ale především možnostmi a způsobem, jak tuto postavu uchopit.
A zvláště na scéně, kde měla opera svou světovou premiéru. To je obrovská čest, ale zároveň i závazek. Diváci, kteří už viděli různá ztvárnění opery, si jistě řeknou: Tak jaký bude tento Don Giovanni?
A jaký tedy bude váš Don Giovanni?
Zraněný, a to jak v doslovném, tak i metaforickém významu. Giovanniho krvácející rána může představovat předzvěst jeho smrti i jeho trvale zraněnou duši, protože on nikdy nenašel skutečné potěšení, lásku, naplnění. Cítí vnitřní prázdnotu a nedokáže nalézt vnitřní klid. A to ho žene do dalších milostných dobrodružství.
S režisérem jsme hledali vlastní podobu Dona Giovanniho. Netoužil jsem hrát prvoplánového svůdce, floutka, macha a idol žen. Giovanniho vnímám spíše jako prototyp aristokrata, který připomíná postavu pana Darcyho z románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. Giovanni je pro mě takový Darcy, který vzbudí okamžitou pozornost, jakmile se objeví, aniž by stačil cokoli udělat, a stále přitom zůstává tajemný.
Giovanni podle mě také není jednoznačně zápornou postavou. Vnímám ho spíš jako dítě, které postrádá lásku a stále ji hledá.
Giovanni svou víceznačností stále dráždí inscenátory, stále se vyvíjí, stále je v něm co objevovat. V libretu, v hudbě, ale především v jejich spojení. A cítím v něm i velkou tragiku.
Jaký přístup volíte při studiu nové postavy?
Rád si předem nastuduji zázemí postavy, dobu a okolnosti vzniku opery, případně její předlohy. Teprve pak poslouchám hudbu. Nechci ulpět jen v kráse hudby, ale zároveň pozorně naslouchám tomu, co mi o postavě sděluje. Když si předtím něco o opeře přečtu, lépe se mi v hudbě hledá konkrétní představa o ztvárnění postavy. Ale to zároveň neznamená, že nekladu na první místo hudbu a zpěv.
Opera je pro mě divadlo, ale hudební divadlo, kde hudba je nositelem atmosféry a kde sdělení a kvalita vokálního projevu musí být zachován y. Jsem přece operní zpěvák, ne činoherec.
A diváci kvalitní pěvecký výkon vyžadují. Nejsem proti moderní, současné režii, ale musí pro mě korespondovat s hudbou. Pokud režie ruší hudbu, nedokážu se s ní vyrovnat. Proto vnímám i velký význam dirigenta a jeho spolupráce na výsledné inscenaci.
Jaká byla spolupráce s německým specialistou na Mozarta, dirigentem Karstenem Januschkem?
Výborná! A velmi intenzivní. Pan dirigent nás často zastavoval a opravoval, a to jak sólisty, tak i orchestr. Mám takovou práci strašně rád, protože mě obohatí a posune. Dnes je málo dirigentů, kteří se zpěvákům opravdu věnují.
Co mě na současné operní praxi mrzí, je jistá povrchnost, tendence vnímat operu jako showbyznys a všeobecné uspokojení se stavem, jaký je. Mladí pěvci jsou vychováváni v přesvědčení, že jsou hned na škole dokonalí, a pokud se pak potkají s dirigentem, který od nich nic nechce, jen je to utvrdí v představě, že jsou hvězdy.
Ale to není má cesta. Já se chci zdokonalovat, uvědomovat si své chyby, to, že stále mám co zlepšovat. A těšit se na vše, co přijde a co mě posune dál.
Co vás čeká po Donu Giovannim?
V Divadle J. K. Tyla v Plzni to bude role Taddea v Rossiniho Italce v Alžíru. Pro příští sezonu mám určité nabídky i z pražského Národního divadla, o nichž bych zatím nerad hovořil. Snažím se držet svého lyrického oboru, protože každý hlas má svůj vývoj.
Dostal jsem už nabídku i na Jaga ve Verdiho Othellovi, ale myslím, že pro něj ještě nepřišel vhodný čas. Vyhovuje mi Donizetti, Bellini, Rossini i Mozart a moc bych si přál, aby se více hrála barokní opera, zejména Monteverdi.
Na barokní opeře se hlas hodně kultivuje. Ale i některé postavy ve Verdiho operách, třeba Giorgia Germonta v La traviatě, Posu v Donu Carlosovi nebo Lunu v Trubadúrovi, může zpívat i lyrický baryton.
V italském městě Martina Franca jsem nastudoval Barona di Kelbar ve Verdiho rané opeře Jeden den králem a to je role velmi přístupná lyrickému barytonu. Italský repertoár je mi blízký. Možná i proto, že jsem zpěv studoval i v Bologni a tamní studium mi dalo hodně pro můj pěvecký vývoj. Ale do budoucna se samozřejmě nebráním i širšímu repertoáru.
Může se vám hodit na Seznamu: