Článek
Jak to, že jste se tak mladý dokázal prosadit v zahraničí?
Je to souhra umu, práce, intuice, chtíče, vytrvalosti, síly a velkého štěstí. Netušil jsem, že už v jednadvaceti letech budu moci zdolávat světová měřítka ve svém oboru, od nichž se odvíjí tolik dalšího. Ale žijeme v globálním internetovém světě se snadným dosahem informací.
Pokusit se o kariéru v zahraničí je pro mladé lidi dnes normální. Opera je mezinárodní umění a můžete v ní působit kdekoli na světě. Ne všichni ale dostanou příležitost a také se jí dokážou chopit. Obětovat vše pro kariéru vyžaduje naučit se žít bez rodiny, přátel, dětí, nejbližších. A také adaptabilitu, protože po dvou letech vám třeba smlouva skončí, stěhujete se do dalšího města a divadla, a tak je to pořád dokola. To je velmi těžké pro umělce s rodinami.
Je také rozdíl pracovat na volné noze a ve stálém angažmá. V prvním případě se to dá celkem dobře zvládat, zejména s kvalitním uměleckým managementem, který se vám stará o práci. Tak to teď vyhovuje i mně.
Proč?
Prošel jsem velmi striktním systémem stálých úvazků v Německu, kde to funguje o dost jinak než v České republice. Po několika letech jsem se osobním vývojem, odvedenou prací a prezentací dostal do fáze, kdy nabídek z různých koutů Evropy chodí stále víc. Pro to už ale musíte být pánem svého času, abyste mohli svůj rozvoj a existenci bez stresu naplňovat. Nemusí to na volné noze být vždy takové, ale pro mě je to momentálně zdravý způsob životního a pracovního rozvoje s prosperitou.
Začátek pandemie vás zastihl v Německu. Jak jste prožíval vynucenou pauzu?
Vyhlášení nouzového stavu mě potkalo během zkouškového procesu Madama Butterfly a Falstaffa na operní festival Immling v Německu. Všichni jsme ze začátku žertovali, jestli to někdo z nás má, ale záhy nás to přešlo, když jsme museli zkoušení přerušit a odjet domů.
Navíc v hotelu, kde jsem byl ubytován, byla jedna kuchařka pozitivní na covid-19, takže mě čekala v Praze povinná čtrnáctidenní karanténa, což byl trochu šok, ale naštěstí to vše uteklo a od té doby už plánuju přípravu a zkoušky na nejbližší projekty v červenci a dále.
Jak jste vnímal nařízená opatření u nás a v Německu?
Podle mého názoru byla zdejší opatření přehnaná a scestná. Bohužel vlády a média mají moc ovlivnit vystrašené masy lidí tak, že jednají jako ovce. Přitom když se zpětně zamyslíme nad různými zákazy a povoleními zároveň, tak prostě nedávají smysl.
Koronavirová krize, co se informací i dezinformací týče, byla tak nafouknutá, že je to až směšné. V kosmopolitnějších zemích, jako je Německo, to s opatřeními nešlo až tak rychle. Ale protože jde o celosvětovou krizi, je to dost podobné všude.
O co vás krize připravila?
Bavorský stát naštěstí velmi dobře kompenzuje i kulturní sféru. Takzvaný kurzarbeit je přidělen každému, kdo má podepsanou smlouvu na dílo, a finanční bonus tvoří zhruba sedmdesát procent z odměny za nastudování role, cestovné a honoráře za všechna představení. To je samozřejmě velké pozitivum.
V případě plošné kompenzace v České republice není šance uhradit vše, co bylo do konce sezony naplánováno. Myslím, že obnovení provozu divadel nastane až od srpna nebo září. Otázka je, jak na tom budou diváci, zda se budou stále bát, anebo do divadel přijdou.
Odnesl jste si z této krize i nějaké pozitivní zkušenosti?
Určitě. Být připraven na všechno. V životě se mohou stát i horší věci a je třeba na ně být připraven. Kdo může, měl by šetřit a mít finanční rezervy, ale to je dost složité. Tato krize ukázala, jak snadno se může zmrazení života a ohrožení existence týkat úplně všech. Takže já se raduju z toho, že můžu zdravě jíst, sportovat, budovat si imunitu a v neposlední řadě nacházet vnitřní klid v tomto nezvyklém režimu a těšit se na budoucí umělecké plány.
Kde vidíte svou budoucnost za dalších deset let?
Měl jsem štěstí, že jsem mohl v poměrně raném věku projít zkušeností zahraničních angažmá. V podobě angažmá v jednom ze světových operních domů, Semperově opeře v Drážďanech, se mi částečně splnil sen. Práce s vynikajícími dirigenty, režiséry, hudebníky, po boku hvězd operního nebe v úžasných rolích a produkcích, to vše je pro mladého umělce skvělý odrazový můstek k další kariéře.
Dnes se mi otevírají dveře i díky mým manažerům a jejich agenturám. V neposlední řadě to přináší popularitu a renomé a tím zájem i doma. To vše je hezký pocit, ale moc dobře si uvědomuju, že to může být i momentální stav. Plánovat se v našem oboru úplně nedá. Navíc nabídky kolikrát chodí na poslední chvíli, takže se musím rychle etablovat a učit. Mým hlavním přáním je být zdravý, v co nejlepší umělecké kondici a vybírat si správné pracovní nabídky. Ničeho se až tak nebát a pořád brát umění jako velkou lásku a zábavu.
V Národním divadle v Praze jste zaujal v titulní roli v Křenkově opeře Jonny spielt auf nejen pěveckou, ale i hereckou a pohybovou připraveností. Je to pro operního pěvce nutné?
Vystudoval jsem činoherní herectví na Pražské konzervatoři a považuji to za alfu a omegu svého profesně-divadelního fungování v opeře. Jonny v Národním divadle byla velká a náročná výzva. Nabídla mi i pestré taneční příležitosti, při nichž jsem byl sám sobě i kolegům i choreografem, charakter role jsem postavil na tanci a herectví. Ale ze zkušenosti vím, že určité věci musí být v člověku a nedají se naučit.
Operní inscenace dnes často vytvářejí činoherní režiséři, kteří kladou důraz na herectví. Čím uvěřitelnější je operní pěvec jako herec, tím víc si publikum uvědomí, že přehnaná gesta mohutných sopranistek a tenorů jsou dávno pryč. Na druhé straně mě mrzí, že režiséři často nerespektují hudebně-dramatickou stavbu díla. Jsem v tomto ohledu dost konzervativní. Samozřejmě vznikají i zajímavé moderní inscenace, které diváky pobaví nebo uchvátí. Osobně se ztotožním se vším, co dává smysl a nezahazuje dílo samotné.
Je pro vás největší autoritou váš otec, barytonista Jiří Rajniš st.?
Otec byl vždy mým mentorem, protože má zkušenosti ve stejném hlasovém oboru. Těším se, že si spolu v příští sezoně poprvé zazpíváme společně na jevišti, a sice jako Bohuš a Adolf ve Dvořákově Jakobínu v libereckém Divadle F. X. Šaldy.
Ale autoritou byli pro mě vždy moji profesoři zpěvu, ať už v USA Vladimir Chernov, nebo v Čechách Václav Zítek. Měl jsem na ně zřejmě štěstí.