Bára Basiková: Po svém prvním albu jsem chtěla se zpíváním skončit

Od roku 1982, potažmo 1985, jsem byla členkou skupin Precedens, respektive Stromboli. Byla jsem zvyklá pracovat v týmu, v dobrém smyslu slova mu sloužit a zpívat repertoár, který pro mě skládali v prvním případě především Martin Němec a ve druhém Michal Pavlíček.

Přestože mě to nesmírně bavilo a naplňovalo, měla jsem po určité době pocit, že chci zkusit něco jiného, být víc sama za sebe a zazpívat si písně v trochu jiném stylu. Mám to tak celý život. Vždy vstoupím do nějakého projektu, odevzdám mu maximum, a když cítím, že už je mi takříkajíc malý, jdu dál. Ráda v hudbě zkouším, hledám a experimentuju.

Neměli. Kromě toho jsem svobodný člověk a mám právo zpívat, na co mám chuť a co mě zrovna oslovuje.

Kromě Martina a Michala jsem oslovila dalších osm kolegů a zároveň kámošů, s nimiž jsem se dobře znala. Poprosila jsem je, aby mi každý napsal písničku, a nechala jsem absolutně na nich, aby našli, co mi bude sedět, a vyjádřili tím, jak mě jako zpěvačku vnímají.

Musím říct, že se všichni trefili. Nejvíc zabodoval Ota Baláž, který napsal písničku, jež dostala název Souměrná. Myslím si, že album proslavila, a možná proslavila i mě jako sólovou zpěvačku. Dodnes ji na svých koncertech zpívám.

Spolupráce s deseti autory mi dala ve výsledku opravdu dobrou možnost vyzkoušet si něco jiného. Album je dost různorodé, stylově i zvukem jednotlivých písní. Sjednoceno je texty Jana Sahary Hedla. Mají takovou zvláštní poetiku a nejsou vždy jednoduché na výklad. Například Souměrnou zná kde kdo, i lidé, kteří mě jinak neposlouchají. Všem se líbí text, ale nikdo neví, o čem je.

Ani já ne. Saharovy texty jsou hodně abstraktní. Tenhle vnímám jako text o pocitu člověka hledajícího místo na tomto světě. Myslím si, že Sahara by nám návod k jasnému porozumění nedal. Nedal ho ostatně ani mně.

Od začátku pro mě byla strašně zajímavá. Její autor Ota Baláž ji v demoverzi nazpíval svahilštinou, tedy takovou pseudoangličtinou. Já trvala na tom, aby Sahara napasoval text na původní fráze, zachoval akcenty a podobně. Ota zpíval ve svahilském textu: So right, it’s so right. A Sahara vymyslel slovo, které se tomu svahilskému textu přiblížilo nejvíc. Souměrná.

Protože mě odjakživa fascinují černobílé fotky. Podle mě mají mnohem větší sílu a kouzlo než ty barevné. A protože se na začátku devadesátých let mohlo takříkajíc všechno a naše tehdejší vydavatelství Monitor do ničeho moc nemluvilo, snadno jsem si to prosadila.

Ne. Naopak jsem na čas přestala zpívat, protože jsem se stala maminkou. Otěhotněla jsem krátce po tom, co deska vyšla, a protože jsem věděla, že to budou dvojčata, bylo mi jasné, že si dám na nějaký čas od zpívání pauzu.

Dala jsem si ji s radostí, protože děti pro mě celoživotně znamenají mnohem víc než zpívání. Mám sice svou profesi moc ráda, ale rodina je nad ní. A čím jsem starší, tím víc chápu, že jsou i další důležitější věci, například přátelé, vztahy nebo cestování. Takže když se mi narodily holčičky, nechtěla jsem se už ke zpívání vracet.

Myslela jsem to vážně. Plánovala jsem si, že bych mohla dělat cokoli jiného. Měla jsem totiž strach z toho, že když se budu zpěvu věnovat naplno, nebo jen z poloviny tak jako předtím, bude to vůči dětem nefér. A musím říct, že to tak bylo. Dnes toho lituju. Měla jsem některé své pěvecké aktivity omezit.

Jenže já se vrátila ke klukům z Precedensu a vznikla má skupina Basic Beat, přišly úžasné projekty s Martinem Němcem, který dělal i filmovou a scénickou hudbu, nahrávala jsem ezoterická alba a v roce 1994 přišel Jesus Christ Superstar. Točila jsem desky a ke Stromboli a Precedensu jsem se příležitostně vracela také.

Dodnes s láskou, dokonce takovou, že od roku 2010 hraju v Hudebním divadle v Karlíně v novém nastudování muzikálu. Z původního obsazení jsem tam zůstala jako jediná.

V devadesátých letech se hrál Jesus Christ Superstar v pražském divadle Spirála. Vznikl tam skvělý tým, a to ve všech svých složkách, od tvůrců přes účinkující až k technikům. Jsem šťastná, že jsem u toho mohla být. Byly to čtyři velmi intenzivně prožité roky.

V minulosti jsem psala fejetony, články, nebo jsem si napsala nějaké písňové texty. Psaní mě baví, nejvíce volná próza. Dostala jsem se k ní loni, když přišel covid-19. Postihla mě panika z toho, co budu dělat. Koncertovat se nemohlo, v divadlech se nehrálo. Měla jsem nějakou finanční rezervu, ale ne na měsíce.

Byly to nakonec mé dcery, které mi řekly, že je přesně chvíle na to, abych psala. Ze začátku to šlo ztuha, nevěděla jsem, o čem. Ve finále jsem si řekla, že nejlepší je psát o tom, co sama prožívám, cítím i vnímám. A v těchto autentických textech jsem se našla. Založila jsem blog a články na něm zveřejňovala.

No a na začátku letošního roku se mi ozvali lidé z nakladatelství Albatros, že se jim ten blog líbí a že by rádi vydali články knižně. Líbilo se jim, že je to kronika doby, v níž jsem ze svého pohledu zaznamenala vše, co se v lockdownu dělo.

To samozřejmě ne. Chodila jsem dělat pomocné práce do dětského domova a domova důchodců. To mě drželo finančně nad vodou.

Nic konkrétního. Jsem šťastná, že můžu zase koncertovat, žiju reedicí svého prvního alba a vydáním knihy. Nikdy si nedělám plány do budoucna. Nechávám to plynout a on za mnou vždycky nějaký nápad přijde.

Může se vám hodit na Zboží.cz: