Článek
Walliams se kromě knih pro děti věnuje také komediální a hrané tvorbě, známý je hlavně díky své spolupráci s Mattem Lucasem na seriálu Malá Británie. V Babičce drsňačce představuje jedenáctiletého Bena, který si každý pátek zoufá. Rodiče, posedlí tanečními soutěžemi, ho vozí k babičce, aby měli klid na svůj koníček. Benova babička smrdí kapustou, je nudná a chce do omrzení hrát scrabble. Stačí však jedno nevinné pátrání po čokoládových sušenkách, aby vnuk zjistil, že má čest s někým lepším než s otravnou stařenou…
Walliams se od začátku snaží o lehký, vtipný výraz (i proto bývá přirovnáván k Roaldu Dahlovi – na základě konstrukce příběhu, který bývá u Dahla takřka vždy překvapivý, to totiž být nemůže). Svět dospělých líčí jako jednu velkou nepropustnou říši plnou nesmyslných rituálů a floskulí. Zatímco stereotypizace Benových rodičů a babičky je u dětské knihy zábavná a na místě, problém přichází tehdy, kdy se autor podobného postupu dopouští i u vykreslení postavy Bena. Ten totiž působí jako představa dospělého o tom, jak by se mělo (literárně zajímavé) dítě chovat.
Tajně studuje instalatérštinu, nečistí si zuby a hodina chemie ho zaujme jen tehdy, když si chce vyrobit výbušninu. Tu pak použijí s babičkou ke kolosální krádeži (což není nevyžádané pokažení čtenářského překvapení – to už totiž nejspíš učinila obálka, která vyobrazuje právě Bena s babičkou s pytlem klenotů a lupičskými páskami kolem očí). Právě v bodě, kdy se kniha začíná rozjíždět, utne autor nemilosrdně tempo (ačkoli to udělá stylově – na scénu vstoupí sama britská královna).
Nadsázka, která však funguje u již zmíněného Roalda Dahla či u Betty McDonaldové a jejích příběhů Paní Láryfáry nebo u Příšerných příběhů strýčka Monteguea (všechny zmíněné vyšly v češtině), tady působí příliš vysezeně, chtěně.
Abychom však nespadli do hnidopišského rozpitvávání dětské poetiky, přistoupíme k nejspolehlivějšímu testu, totiž zeptat se sám sebe: Bavila by mě taková neškodlivá, zdraví prospěšná kniha být dítětem?