Autor pohádky Čarodějův učeň skrýval desítky let nacistický hřích

Na Otfriedovu literární dráhu měla vliv babička Dora, která mu vyprávěla různé pověsti. Také jeho otec sbíral legendy z pohraničí. Malý Otfried vyrůstal v nejhorší  možné době, ve třicátých letech, v nacismem zamořeném Liberci (tehdy Reichenberg). Na chlapce působila německá škola, kamarádi a henleinovské vymývání mozků. Dětem se snažili vnutit, že pravé hodnoty a „romantiku“ najdou v oddílech Hitlerjugend. Není divu, že dospívající kluk strašné lži podlehl jako tisíce dalších.

I když se dodnes na internetu můžete dočíst, že první knihu vydal v roce 1956 (Der kleine Wassermann - Vodníček), není to pravda. Prvním dílem, které napsal v pouhých sedmnácti letech, je příběh o partě chlapců v Sudetech, typický dobový brak pro mládež prolezlý nacistickou propagandou nazvaný Erntelager Geyer.

Knížka vyšla za války v berlínském vydavatelství Junge Generation. Děj je podobný komunistickým budovatelským románům. Chlapci z Hitlerjugend jedou v létě vlakem na brigádu k sedlákům. Jejich velitel vyhlašuje soutěže, sportuje se, posiluje bojovný duch. Mezitím chlapci pomáhají sudetským zemědělcům a získávají vztah k půdě (oblíbený nacistický motiv). Jednoho dne přijede sedlákův syn z fronty na dovolenou a vypráví dětem, jak je válka skvělá - chlapci nadšeně naslouchají a už se vidí v tanku. Román tak propojuje romantiku letního tábora s nacistickou propagandou. Po válce byl zakázán a úplně se na něj zapomnělo.

Sám Preussler o něm nemluvil. Hned po vydání a maturitě byl mladík povolán do wehrmachtu jel rovnou do SSSR. Tam zažil peklo. V roce 1944 se ocitnul v zajetí a pět let přežíval v zajateckých lágrech v Tatarstánu. Zažil hlad a chytil prý tyfus a poté malárii, kterou sice přežil, ale vážil jen 40 kilo. Až v roce 1949 se dostal do Německa, kde našel rodinu, jež byla mezitím odsunuta z Liberce. Válku přežila i jeho láska Annelies, a tak se v Bavorsku vzali.

„První praxi jako vypravěč jsem zažil v lágrech velkého Stalina,“ vzpomínal po válce. Během dlouhých večerů spoluvězňům vyprávěl historky, aby se všichni nezbláznili.

O knížce Erntelager Geyer později pochopitelně nemluvil. Zažil skutečnou válku, dospěl a pravděpodobně se za literární hřích ze střední školy hodně styděl. Preusslerův příběh vlastně není výjimečný. Stačí si vzpomenout, co v 50. letech psali naši mladí spisovatelé o Stalinovi.

Preussler se rozhodl stát učitelem a povolání se věnoval desítky let. Současně ale pokračoval v psaní. V roce 1956 vyšel Vodníček, oceněný německou cenou za literaturu pro mládež. V roce 1971 vydal Krabata, zpracování lužickosrbské legendy, známé také jako Čarodějův učeň, kterou geniálně natočil režisér Karel Zeman v roce 1977. Jde vlastně o hororový příběh dospívajícího chlapce, který objevuje temné síly a je jimi fascinován, dokud nepozná, že ho můžou zničit. Takovým Krabatem byl v přeneseném smyslu i sám Preussler, souvislost námětu s jeho vlastním životem je děsivá.

Celkově spisovatel vydal 32 knížek a dočkal se překladů do 55 jazyků. Dopisoval si také se slavnou švédskou autorkou Astrid Lindgrenovou - korespondence je uložena v Královské knihovně ve Stockholmu.

Na Krabata se asi nebudeme dívat jinak jen proto, že v mládí sepsal hloupou kovbojku o Hitlerjugend, zatajovat pravdu ale také nemá smysl.

V posledních letech žil spisovatel v německém Prien am Chiemsee, s dcerou Regine napsali ještě tři pokračování Vodníčka a trauma z války ho přivedlo i k charitativní činnosti ve spolku pro válečné hroby. Zesnul v roce 2013.