Autobiografie Karla Gotta Má cesta za štěstím je podrobný příběh bez vytáček

Ivana Gottová, zpěvákova manželka, řekla v rozhovoru pořízeném Milošem Skalkou u příležitosti vydání publikace, že o ní uvažoval již před téměř dvaceti lety: „V roce 2002 začal o knize diskutovat s Arnoštem Lustigem. I přes snahu obou stran ale nakonec nedošlo ke shodě. Na chvíli tehdy Karel s přípravou knihy ustal, ale ne zcela. Stále se k ní vracel, sem tam si něco někam poznamenal. Intenzivněji se k ní vrátil po roce 2015, kdy překonal první závažné onemocnění. To umocnilo jeho potřebu na knize zapracovat, sepsat svůj příběh.“

Je to příběh vyčerpávající, kultivovaně napsaný a jistě upřímný. V jeho prologu Gott píše: „Zdůrazňuji, že vydávám MOJE vzpomínky. Někteří aktéři z mé knihy mohou tvrdit, že ,to přece bylo jinak‘, to však potom budou JEJICH vzpomínky. S tím už nic nenadělám. Já si to pamatuji takto. Po svém.“

A pak už přichází ono velké vzpomínání, od dětství prožitého v Plzni přes začátek hudební kariéry, cesty po Evropě, Americe i Japonsku, setkávání se zajímavými lidmi, fanynkami, odchod maminky, setkání s tou pravou ženou, narození dcer až po nástup vážné nemoci, boj s ní a poslední prožité léto. Kniha má 96 kapitol.

Gott se přirozeně nevyhýbá ani ožehavým tématům svého života. Píše o Antichartě a své roli v ní, kdy se cítil být podveden a napálen. „Byla to těžká manipulace se všemi příslušníky hudební branže. A přiznávám, že mě dodnes hluboce trápí, že jsem takhle blbě naletěl.“

Otevřeně píše i o svých láskách, ženách svého života a přiznává, že mu odjakživa byly inspirací, a proto je v knize nemůže vynechat.

„Vždyť byly mým hnacím motorem, zpíval jsem hlavně kvůli nim a pro ně. O intimních detailech jsem ale nikdy nemluvil a ani mluvit nebudu,“ shrnuje.

Podrobně popisuje svou roli i své pocity v srpnu 1968 a v listopadu 1989, stejně tak například i to, jak v roce 1968 reprezentoval na mezinárodní písničkové soutěži Eurovize Rakousko.

Protože sepsal svůj životní příběh chronologicky, v závěrečných kapitolách se dostává i ke svému boji se zákeřnou chorobou, které nakonec podlehl. „Z výrazu Ivanky i lékaře jsem pochopil, že to se mnou není v pořádku. Doktor začal opatrně: ,Pane Gotte, bylo to vážnější, než jsme čekali, ale žijete. Zjistili jsme vám nádor v břiše – máte bohužel lymfom‘,“ vzpomíná na okamžik, kdy se dozvěděl o tom, že jeho zdravotní stav je vážný.

Kniha má 700 stran a váží tři a půl kilogramu. Nelze ji snadno číst všude a nepředstavitelné je ji například nosit v kabelce. Tyto nevýhody ale vyváží fakt, že je v ní podrobně zachycen každý Gottův rok, jeho náhled na věci, které se mu v životě děly, a uvažování o nich.

Důsledný byl v zařazování událostí do kontextu časů či při vysvětlování pojmů, které nejsou tolik obecně známé. V kapitolách jsou vsazeny rámečky, v nichž se o nich podrobněji rozepisuje. Vysvětlí v nich třeba, jaký je rozdíl mezi UMPRUM a umprum, co je festival MIDEM a podobně.

Nechtěl zkrátka nechat nikoho na pochybách a nepřipustil, aby si člověk při čtení jeho autobiografie musel sednout k počítači a sobě neznámé výrazy vyhledávat na internetových stránkách.

Grafici a editorský tým také šikovně vyřešili řádkování ve velkém formátu knihy. Obvykle je totiž snadné se v dlouhých řádcích takříkajíc ztratit. Kladli důraz na odstavce, přičemž někdy tvoří jeden odstavec třeba jen jedna věta. Je to nicméně přehledné a „nebolí“ z toho oči.

Publikace obsahuje na 1800 fotografií a jiných obrazových a dokumentačních materiálů, z nichž mnohé dosud nebyly zveřejněny. Jsou pečlivě, přitom jasně popsány, což přispívá k celkové přehlednosti knihy. Připojeny jsou i texty, které napsal Gott vlastní rukou, a nechybí jeho autogram.

I znalci zpěvákova života a kariéry v ní jistě objeví nové informace a potěší je zajímavosti či osvětlení některých událostí, které v jeho životě nastaly. Byl pracovitý a profesionální na dráze zpěváka a stejně tak přistoupil k psaní autobiografie. A Ivana Gottová a její spolupracovníci ji po jeho odchodu připravili k vydání se stejným zápalem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: