Článek
Jeho hlavní disciplínou je totiž hledání černobílé analogové autenticity ve světě obyčejných lidí. Ačkoli je nazýván dokumentaristou, nehledá žádné mezní situace, nezajímají ho hromadné demonstrace, pouliční bitky chuligánů nebo politické tábory lidu. Interesují ho běžné situace, které necvičené oko snadno mine každý den tisíckrát a neshledává na nich nic, co by stálo za řeč, natož za pozornost. Ovšem Jaroslav Pulicar z těchto, pro někoho banálních situací, dokáže vyextrahovat to podstatné, originální, netuctové a hlavně neopakovatelné.
Obrázky z cest po Moravě, Slovensku, Rumunsku, Ukrajině nebo Polsku mají zvláštní archaický nádech, i když pocházejí z dnešní doby. Hlavními hrdiny zaznamenaných příběhů jsou většinou lidé, nebo alespoň nějaká jejich stopa.
Taková je fotografie Rumunsko 2011. Je na ní pustá krajina, ze které trčí několik osamělých stromů. Mezi nimi ubíhá silnice přepůlená přerušovanou bílou linií mířící k horizontu. Ten je zamlžený a dává kompozici poněkud potemnělý nádech.
Ovšem autor má i smysl pro absurdní humor, který vzniká náhodným propojením několika estetických rovin. Snímek Morava 1991 ukazuje vtipným způsobem pomyslnou konfrontaci starého a nového světa. Ve druhém plánu se odehrává tradiční vesnický život, babky v šátcích a dlouhých sukních mašírují kolem kostela, vedle kněz naslouchá výčtu hříchů ženy v improvizované venkovní zpovědnici, zatímco v prvním plánu si mladá dívka prohlíží plakát britské popové skupiny Pet Shop Boys.
Každý z vystavených snímků je samostatnou vizuální jednotkou, která však dává pozorovateli dostatečný prostor pro vlastní výklad situace. Proto autor pojmenovává díla pouze místem a rokem vzniku.
Svět Jaroslava Pulicara je idylický a možná i poněkud archaický. Ale jelikož jednotlivé snímky vznikly v naší době, musí nás nutně napadnout, že kvůli své každodenní uspěchanosti nemáme čas dívat se správným směrem. A životní tempo si zrychlujeme jen my sami.
Může se vám hodit na Firmy.cz: