Článek
Ve své knize zmiňujete více než stočlennou skupinu namibijských dětí, které přijely do tehdejšího Československa. Nicméně na území dnešního Česka jich žilo jen padesát šest. Mýlím se?
Ne, tenhle údaj je správný. Do Bartošovic dorazilo skutečně padesát šest dětí. Další skupina zamířila v roce 1989 na Slovensko, do Považské Bystrice. Dohromady bylo československou vládou přijato na výchovu a vzdělání celkem 118 namibijských dětí. Jednalo se o internacionální pomoc organizaci SWAPO, což bylo namibijské osvobozenecké hnutí bojující za nezávislost Namibie. A jelikož v regionu probíhala vleklá občanská válka, většina z namibijských dětí žila před odletem do střední Evropy v exilových táborech v Angole.
Kde byly děti po svém příletu umístěny?
Nejprve v Bartošovicích a pak v Prachaticích, kam jsem se v rámci mapování tématu opakovaně vydávala i já. Hledala jsem učitele, vychovatele a další pamětníky, kteří se nějakou formou podíleli na vzdělávání dětí v osmdesátých a devadesátých letech. Jejich svědectví je součástí jak knihy, tak připravovaného dokumentárního filmu, který natáčí Univerzita Palackého ve spolupráci s Českou televizí. Tento celovečerní film by měl mít premiéru ve druhé polovině roku 2021.
Modelka Ndeshi Panda Nangolo žila s fotbalistou Václavem Drobným. Má s ním syna Sebastiána. Po jeho smrti odešla s jiným českým partnerem do Namibie.
Jak pamětníci na skupinu afrických dětí vzpomínají?
S velkou láskou a nostalgií. Asi není divu. Starali se o ně, měli je rádi a na čas, který s nimi strávili, nikdy nezapomenou. S odstupem je hlavně zajímalo, jak jejich bývalí svěřenci žijí v Namibii, kam byli repatriováni po roce 1991. Mám radost z toho, že se je podařilo, po téměř třiceti letech, vzájemně propojit. Tomu napomohla mimo jiné také různá sociální média.
Vedle českých stop za dětmi létáte také do Namibie. Kolikrát jste tam byla?
Musela bych se podívat do pasu, spočítat razítka. Předpokládám, že v rámci výzkumu to bylo tak sedmkrát osmkrát. Další výjezdy pak byly spojené s natáčením dokumentu.
Namibijským Čechům ale přesun do Afriky moc štěstí nepřinesl. Zlepšuje se to nějak?
Novinkou posledních dvou měsíců je, že se bývalému vedoucímu československé skupiny, panu Nuyomovi, podařilo dohledat některé ze ztracených dětí. Abych to vysvětlila. Většina namibijských Čechů spolu dodnes udržuje kontakty nebo o sobě navzájem alespoň ví. Pak je tu několik jedinců, které se nikdy nepodařilo vypátrat, protože žijí ve vesnicích v odlehlých částech Namibie. Panu Nuyomovi se nově podařilo dvě dívky najít a kontaktovat.
Jak se jim daří?
Jedna z nich žije v chudých podmínkách v Himbalandu. Pan Nuyoma si ji také na čas vzal k sobě domů, aby jí pomohl. Té druhé ženě se v současné chvíli snaží zajistit psychiatrickou léčbu. Po návratu z Československa si tato dívka hodně vytrpěla, výsledkem je vážná psychická porucha, kvůli níž nikoho nepoznává, česky také zapomněla. Ani její rodina o ni nejeví velký zájem. Její tragický osud rezonuje v celé skupině.
Je v těchhle příbězích pro vás alespoň nějaká naděje?
Naději vidím v tom, že se daří dávat skupinu opět dohromady. Ti, kterým se daří a pracují, se snaží pomáhat těm, již jsou na tom nejhůř. Nedávno dokonce zřídili bankovní účet, peněžní sbírku pro své bratry a sestry trpící chudobou. Tohle je proti minulosti velký posun.
Za nejkrásnější okamžiky svého dětství stále považují oslavy našich Vánoc.
Zpět do Česka. Loni jste mi říkala, že u nás žije jeden namibijský Čech. To platí?
V současné chvíli u nás žijí čtyři namibijští Češi. Jeden už řadu let, má tu manželku a rodinu. Další tři přijeli loni na jaře za prací, živí je dělnické profese. Jedna žena žije v Benešově a má velké problémy s rasismem. Návrat k nám ji velice zklamal, uzavřela se před vnějším světem. Naopak muž, který se přestěhoval do Prachatic, je nadšený. Žije ve městě, kde vyrůstal, podařilo se mu navázat na dětská přátelství. Prachatičtí o namibijských Češích dobře vědí a mají je rádi. Třetí žena si našla českého přítele a myslím, že je u nás celkem spokojená.
Osudy namibijských Čechů znáte velmi dobře. Dala byste jim české občanství?
Určitě by to bylo krásné vstřícné gesto. Jenže já ani nevím, zda by české občanství chtěli, nikdy jsem se jich na to neptala. Většina z nich u nás žít nechce, a to i přesto, že v Namibii nejsou často šťastní a Československo považují za jediný a pravý domov. V těchhle jejich pocitech hraje velkou roli nostalgie a neustálé hledání sebe sama.
Šestapadesát namibijských dětí se do Československa dostalo v roce 1985 v rámci socialistické pomoci.
Proč by tedy u nás nechtěli žít?
Ti, co se k nám vrátili po sametové revoluci na studia, tu často naráželi na xenofobii, rasismus, na naše nekompromisní cizinecké úřady. Deziluze z české společnosti vedla řadu z nich k uvědomění si nepříjemné skutečnosti: že nepatří do Namibie, ale ani do České republiky. Když se po studiích vraceli do Namibie, pocítili podobnou pachuť vymístění z domoviny. Byla to sice jiná křivda, avšak stejná v tom, že se proti ní nedokázali bránit. Jeden z nich to jednou vyjádřil hezky slovy: Nejdřív jste z nás udělali Čechy, a pak jste nám to vzali.
Afročeši, namibijští Češi, černí Češi. Jaký název je vám nejbližší?
Namibijští Češi. Používají ho i další čeští vědci. Oni sami se s oblibou nazývají černými Čechy. To je sice výstižné, ale kvůli rasovému zabarvení pro vědce nevhodné označení.
V názvu knihy je ale i vy titulujete černí sokolové. To nemá rasový podtext?
Ne, jde o leitmotiv odkazující na píseň Černý sokol, strážce dětí, kterou namibijští Češi milují. Složili ji spolu s učitelkami v Bartošovicích a dodnes si ji zpívají, podobně jako československou hymnu.
