Článek
Ovšem její příběh je mnohem barevnější. Proto pojala knihu spíše jako deník než jako klasickou obrazovou publikaci na křídovém papíře, ve které jsou velké a barevné fotografie.
Zbytečně neexhibuje, snímky jsou spíše malých formátů, mnohem důležitější je příběh, který je doprovází. V úvodní kapitole vzpomíná, jak začínala jako malířka v ateliéru, v němž její spolužáci holdovali expresionistickému posunu reality. Jí však zajímala realita jako taková, a proto přestoupila mezi studenty fotografie. To médium jí připadalo svižnější než malba.
Navíc si velmi dobře zapamatovala, že dobrý fotograf se musí naučit, jak se dívat. A to ona uměla vždy dokonale. Dokonce i v případě, že se v zobrazovaném prostředí na počátku nijak zvlášť nevyznala.
Když měla v sedmdesátých letech obrazově zaznamenat pro magazín Rolling Stone americké koncertní turné britské kapely Rolling Stones, rocková hudba ji příliš neoslovovala. Přesto dokázala intuitivně pochopit, o co v rocku jde, a přenést to na fotografický papír.
To přesně vyjadřuje snímek z koncertu ve Filadelfii z roku 1975. Kapela je nafocená širokým objektivem a zespoda. Proto vypadá kytarista Keith Richards jako gigantická antická socha s obrovskýma nohama a tělem s kytarou někde v oblacích. Za ním se jí podařilo zachytit skákajícího zpěváka Micka Jaggera. Jako by ve vzduchu zamrzl a proměnil se v Petera Pana. Tehdy byly rockové hvězdy něco jako nová božstva, což autorka rychle pochopila.
Z jiného soudku je známý barevný akt těhotné Demi Mooreové z roku 1991. Původně měl vzniknout jen pro ni, na památku. Nakonec skončil na obálce magazínu Vanity Fair. Slavná herečka je na ní oděná pouze v barokním šerosvitu, jednu ruku má na ňadrech a druhou na břiše. Lepší symbol mateřství snad ani nelze vymyslet.
Leibovitzová v každé kapitole ukazuje, že se umí nejen dívat, ale i přemýšlet. Nic nedělá nahodile. Dobře ví, co a jak chce ukázat. A to z ní dělá špičku v oboru.
Může se vám hodit na Zboží.cz: