Článek
Na konci devadesátých let začal vydávat sólová alba. Nikdy se ale neuzavřel spolupráci s jinými hudebníky. Ta s Kimem Wilsonem z Fabulous Thunderbirds mu vynesla nominaci na Grammy, později působil v kapele The Mannish Boys. Hrál s Erosem Ramazzottim a Joem Bonamassou.
Na začátku října jste navštívil Nashville. Co jste tam dělal?
Jel jsem nahrávat vokály pro své nové album, které by mělo vyjít příští léto. Kromě toho jsem navštívil své přátele, Joea Bonamassu a kytaristu Joshe Smithe. Vystoupil jsem s nimi v tamním Ryman Auditorium. A nakonec jsem se potkal s výrobci kytar Gibson, na něž hraji. Za šest dní jsem toho stihl docela dost.
Předchozí album My Blues Pathway jste vydal loni v září. V jaké fázi vzniku je to nové?
Zdaleka nejsem u konce. Musím nazpívat ještě asi osm dalších písniček a to mi zabere nějaký čas.
Loni vznikalo mnoho nahrávek, protože nebylo možné koncertovat. Začal jste i vy pracovat na novém albu v reakci na neobvyklé množství volného času?
Časově to sedí, ale není to album, které by reagovalo na pandemii. Spíš jsem měl v té době pocit, že je mi jasnější, kam chci se svou hudbou směřovat, a snažil jsem se stát lepším autorem. Neustále mi jde o jedinou věc, naučit se lépe vyjadřovat. Je ale pravda, že víc času na práci bylo fajn.
Co vám kromě dostatku času ve snaze psát lepší písně pomáhalo?
Největší vliv na mě má moje sbírka desek. Poslech soulu a blues je nekonečným zdrojem inspirace. Když si pustím dobrou desku, vyvolává ve mně touhu hledat svůj styl. Kromě toho mám skvělého přítele, baskytaristu Richarda Cousinse, který skládal se mnou. Je dobré, když v tom nejste sami.
Média přitom citují vaše slova, že jste svůj styl našel v roce 2001, kdy jste začal pracovat s bluesovým kytaristou a hráčem na foukací harmoniku Charliem Musselwhitem.
Mám pocit, že se můj styl vyjevuje stále víc. Některé věci se se mou táhnou už delší dobu, ale pořád se vyvíjím. Každý den. To je na hudbě přece vzrušující. V době, kdy jsem hrál s Charliem, jsem se našel především jako hráč na kytaru. Nyní si procházím podobným procesem jako autor a zpěvák.
Máte skvělý hlas, přesto jste začal zpívat až na vašem třetím sólovém albu My Turn. Proč?
Dlouho jsem o tom vůbec nepřemýšlel, celý život jsem zasvětil hraní na kytaru a doprovázení skvělých zpěváků. Když hrajete s výjimečnými zpěváky, trochu se ostýcháte. Hodně lidí mi říkalo, že bych to měl zkusit, ale já to nebral moc vážně. Myslel jsem si, že na to nemám. Až mi jednoho dne došlo, že není důvod to nezkusit.
Co se toho dne stalo?
Důležité bylo, že jsem začal vystupovat v Evropě sólově. Na prvním turné v Norsku jsem s sebou měl zpěváka. Nejdřív jsem uvažoval, že budu hrát jen instrumentální koncerty, ale pro mě v blues vždycky hrála důležitou úlohu slova. Myslím, že i publikum miluje písničky a zpěv. Proto jsem najal zpěváka, ale brzy jsem začal sám zkoušet zpívat třeba jednu nebo dvě písničky, až jsem nabral jistotu.
Když se ohlédnu, vzniklo to vlastně z nutnosti. Pro Kirk Fletcher Band bylo nejjednodušším řešením, abych začal sám zpívat. Takhle můžu jet s kapelou kamkoli a kdykoli hrát své písně.
Změnilo se pro vás na pódiu se zpěvem hodně?
Rozhodně. Když zpíváte a hrajete na kytaru, máte pocit, že se na vás dívá celý svět. Za kytarou se člověk může trochu skrýt, ale když u toho zpíváte, jste naprosto odhalený. Trochu jinak zpívám, když jsem smutný, a jinak, když mám radost. Zpěv je hodně intimní záležitost a vy to musíte někdy dokázat i před tisíci lidmi. Jsem z toho nervózní, což jsem u kytary neznal. S tou jsem začal v otcově kostele, když mi bylo asi dvanáct. Hrát na kytaru před lidmi je pro mě ta nejpřirozenější věc, zpěv je jiný svět.
Kirk Fletcher
A když teď jen někoho doprovázíte na kytaru, nechybí vám něco?
Je to tak, chybí. Protože dnes už je pro mě důležité mé osobní sdělení. Chci zpívat o tom, co mi dělá radost, o svých starostech a zkušenostech. Myslím, že si tím prochází hodně muzikantů. Nejprve pomáhají ostatním dosáhnout jejich cílů, ale pak dojdou k tomu, že chtějí mluvit sami za sebe. Nicméně čas od času rád hraju s jinými lidmi. Ne moc, soustředím se na svou kariéru, ale sem tam je to hezké, protože být doprovodný hráč, to byl dlouho celý můj život. Jako malý jsem hrál doma s mámou, která zpívala, potom jsem vystupoval v kostele a plynule přešel k turné s různými muzikanty.
Kdo nejvíc ovlivnil váš přístup k hudbě?
Těch lidí bylo víc, ale na prvním místě stojí můj starší bratr Walter. Měl různorodý vkus a představil mi nejrůznější žánry a epochy. Potom to byla máma a celá má zkušenost s kostelem. A nakonec přišli lidi jako Robben Ford nebo Al Blake, kteří mě hodně o blues naučili.
Narodil jste se v Kalifornii, nyní žijete ve Švýcarsku. Uvažoval jste někdy o přesunu do Chicaga, když vás tak inspirovala tamní hudba?
Ne. Je pravda, že z chicagského blues má hudba hodně pramení, ale o přesunu z Kalifornie tím směrem jsem nikdy neuvažoval. Chicago je příliš chladné.
To je proti Kalifornii i Švýcarsko.
Ale znáte to, zamiloval jsem se do jedné dívky. Už jsem tehdy hodně koncertoval v Evropě, takže jsem přesun sem nepovažoval za tak velký krok. Bylo to v době, kdy jsem hrál s Erosem Ramazzottim a byl jsem pomalu víc doma v Itálii než za oceánem. Pořád se ale do Spojených států vracím.
Jak jste se dostal do kapely Erose Ramazzottiho?
Doporučil mě můj drahý přítel a jeden z nejlepších kytaristů světa Michael Landau. On s Erosem nahrával. Ramazzotti totiž rád ve studiu spolupracuje s nejlepšími americkými hudebníky. Landau mě doporučil jako koncertního kytaristu.
Jasně, je to úplně jiné než má vlastní hudba, ale co má být. Hudba je pořád jen hudba. Když se ji dokážu naučit, rád si ji zahraji. Snažím se mít otevřenou mysl. Jsem sice bluesman, ale mám rád všechno možné.
Jaké jsou vaše plány?
Rád bych co nejvíc koncertoval v Evropě i Americe a získal pozornost pro svou desku. Nejde mi o slávu, ale cítím, že mám co říct. Každý jsme jedinečný a žijeme jedinečný život a já chci o tom svém lidem zpívat.
Může se vám hodit na Firmy.cz: