Agnieszka Hollandová: Nejhezčí je pro mě točit v Česku

Tak zrovna tohle nevím! (směje se) Asi jsem se o něm ještě nenaučila mluvit, ale zkusím to. Ten film se vzpírá jednoznačné interpretaci. Můžeme o něm mluvit třeba jako o příběhu lidského osudu, který je hračkou v rukou režimu a politických dějin.

Vidíte, to je taky možné. Mám trochu problém se životopisnými filmy, bývají příliš popisné, život osobnosti líčí nekriticky. U Šarlatána je tomu jinak, Marek Epstein napsal scénář jako fiktivní příběh, promítl do něj svou představivost.

Ano, líbila se mi nejednoznačnost, s níž byl příběh Jana Mikoláška podán. Lákalo mě i téma léčitelství, napojení na přírodu a její sílu, z níž může člověk čerpat ve prospěch sebe i druhých. Zaujal mě také prvek zakázané, homosexuální lásky, která vzplane mezi Mikoláškem a jeho pomocníkem Františkem.

Navíc jsem scénář četla krátce po dotočení filmu Hořící keř o Janu Palachovi, takže jsem měla čerstvou, pozitivní zkušenost s natáčením v České republice a chuť pracovat tady dál.

Během studií FAMU jsem tady strávila důležitých pět let. Kdykoli se do téhle země vracím, vracím se ke svému tehdejšímu já. České prostředí mě utvářelo umělecky i osobnostně a politicky. Když je vám osmnáct až třiadvacet, vnímáte svět kolem sebe velmi intenzivně. Já měla to štěstí, že jsem v tomto životním období studovala právě zde.

Ovlivňovali mě tvůrci české nové vlny a také významné politické události, jako byla intervence sovětských vojsk na území Československa a následná smrt Jana Palacha. Když jsem v Česku pracovala na filmu Hořící keř, mohla jsem zpracovat dějinnou událost, která mě kdysi silně zasáhla. S českým štábem byla skvělá spolupráce, vše bylo profesionální a zároveň velmi lidské. Točila jsem v mnoha zemích, ale nejhezčí je pro mě točit v Česku.

Obdivovala jsem jeho herectví už v době, kdy hrál ve filmu Samotáři, který byl mimochodem v Polsku populární. Když jsem ho poznala osobně, zjistila jsem, že je zároveň skromný a důsledný. Vznikla mezi námi tvůrčí důvěra.

Pepa je skvělý. Doufám, že se nezkazí a bude se dál vzdělávat. Nechtělo se mu dělat maturitu, nevím, jak to skončilo. Ivanovi se velmi podobá, a to nejen fyzicky, ale i svým postojem k práci. Bere ji zodpovědně a snaží se jít do hloubky. Navíc je opravdu krásný.

Důvodů bylo několik. Na školu doma v Lodži bych se nedostala. Otec byl politicky pronásledovaný, spáchal sebevraždu při výslechu. Byl Žid a Polskem se v šedesátých letech přehnala další antisemitská vlna, jeho jméno bylo nežádoucí.

Navíc jsem toužila poznat jiný svět, odejít z domova. Praha mi připadala zajímavější než Lodž. Zároveň jsem se zamilovala do filmů české nové vlny. Složila jsem přijímačky v roce 1966, dokonce jsem se umístila jako první. Asi jsem tenkrát musela být chytrá. (Směje se a spokojeně přikusuje sušenky, které dostala ke kávě.) Přijímačky byly ještě před maturitou, jenže na lyceu jsem měla příšernou učitelku latiny. Rozhodla se, že mě k maturitě nepustí. Nejhorší okamžiky mého života! (směje se) Ale vidíte, dobře to dopadlo, kolegové ji přemluvili, že je lepší mít mě z krku.

Všechny jsem je měla ráda. Velmi se mi líbily filmy Evalda Schorma, které jsou přitom ve světě míň známé. Hlavně jeho Návrat ztraceného syna a Každý den odvahu. Miluju Démanty noci Jana Němce, ty si pouštím před každým novým natáčením, jsou pro mě celoživotní inspirací. Hodně se mi líbily filmy Věry Chytilové, třeba její Sedmikrásky jsou geniální. A samozřejmě nesmím zapomenout na Miloše Formana, zbožňovala jsem jeho Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky i Černého Petra. Některé z těch filmů jsem viděla ještě v Polsku, před přijímacími zkouškami na FAMU. A u přijímaček nám pustili film Jana Němce O slavnosti a hostech.

No vidíte. Z přijímaček jsem si odnesla poučnou zkušenost, to vám ještě povím. Potkala jsem tam kluka, který se na FAMU snažil dostat už poněkolikáté a nikdy neuspěl. V porotě seděli různí profesoři, vedle sebe třeba režiséři Kachyňa a Klos, v mnohém rozdílní. Ten kluk věděl, co se komu z nich líbí, a ani jednoho z nich si nechtěl pohněvat. Liboval si, že když zvolí vychytralou strategii „ani tak, ani tak“, zalíbí se oběma. Pochopitelně ho nevzali. A to bylo pro mě poučení, že s takovým vychytrale opatrným přístupem nemůžete v životě uspět.

Byla jsem příšernou asistentkou! Zanussi se prostředí polských filmařů dost vymykal – nechlastal, nekouřil, nepoužíval sprostá slova, chodil v obleku. No prostě tak, jak vypadá teď, takový byl už zamlada. Dokonce bych řekla, že tenkrát působil ještě starší. My mladí jsme si z toho pochopitelně dělali srandu a neustále ho něčím provokovali. Přesto jsme se spřátelili, dokonce mu smím tykat. To dokazuje, že je velkorysý.

Filmy Evalda Schorma mají existenciální přesah, který mě jako mladou, sečtělou a citlivou holku oslovoval, bylo mi to bližší. Menzelovi jsme se trochu posmívali, připadal nám povrchní. V jeho filmech byla… Jak bych to řekla… Byla v nich taková česká… Přiblblost. Až později jsem krásu jeho filmů ocenila.

Evald Schorm zobrazoval lidi, kteří byli víc jako my, to mě myslím přitahovalo. Jeho způsob vyprávění je soucitný, uměl být expresivní, a zároveň diskrétní.

Třeba česká literatura byla před nástupem normalizace na výši, tvořili Hrabal, Kundera, Škvorecký, vznikala zajímavá avantgardní poezie, skvělá fotografie. Musím říct, že tohle mi dnes v Česku trochu chybí, necítím tady tak silnou uměleckou energii.

Objevuje se hodně mladých, talentovaných filmových režisérů. Divadlo je, troufám si říct, na světové úrovni. Moje kamarádka Olga Tokarczuk dostala loni Nobelovu cenu za literaturu. V některých oblastech jsme na tom dobře. Doufám, že to ta naše příšerná vláda nezničí.

Ukázalo se, jak je demokracie v postkomunistických zemích křehká. Situace v Polsku je z hlediska demokracie a lidských práv špatná, politická reprezentace se chová autoritativně, přivlastňuje si významné oblasti našich životů. Obtížné to má i komunita LGBT (lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby).

Šarlatán půjde do polských kin v září. S negativními reakcemi počítám. Na druhou stranu je potřeba říct, že Polsko je názorově rozdělené zhruba půl na půl. To ukázaly i poslední prezidentské volby, v nichž vyhrál Andrzej Duda velmi těsně. Věřím tedy, že se mezi liberálnější polovinou polského národa najde dostatek vnímavých diváků.

Může se vám hodit na Zboží.cz: