Článek
Narodila jste se v Chebu. Jak se vaši rodiče dostali do Česka?
Během socialismu mělo Československo s Vietnamem dohodu. Vietnam poslal svou pracovní sílu do ČSSR a na oplátku dostali československé stroje. Takhle se sem dostali i moji rodiče, kteří šli oba do továren. Bylo jim kolem 18 let. Můj táta byl a je pro mě pořád vzorem.
Diana Cam Van Nguyen
Moc rodiče obdivuji, jak se dokázali prosadit v tehdejším Československu, když přijeli z Vietnamu v 80. letech jako migranti a neměli ani korunu. Dokázali se naučit jazyk, prosadit se v obchodování a uživit tím svoji rodinu: jak tady, tak i ve Vietnamu.
Nechtěli, abyste dělala jiné povolání?
Jako většina vietnamských rodičů si přáli, aby ze mě byla právnička nebo doktorka. Ale musím říct, že mě vždy podporovali ve všem, co jsem dělala.
Váš film reflektuje váš vztah s otcem a kulturní rozdíly mezi generacemi vietnamské menšiny u nás. Dokážete popsat hlavní myšlenku snímku těm, kdo ho neviděli?
Můj táta mi v dětství posílal dopisy z vězení a já na to nyní jako dospělá dcera odpovídám. Film je osobním filmovým dopisem reflektující náš vztah. Díky němu jsem přišla na to, že nemůžu čekat, až můj táta přijde a omluví se mi. Ta změna a první krok musely přijít ode mě.
Snímek získal před měsícem cenu filmových kritiků.
Od chvíle, co se mu snažím porozumět, jen ho nevinit z věcí, které se staly v naší rodině, cítím, že se vše zlepšilo. Ta změna se odehrála uvnitř mě, a to stačilo k tomu, abych náš vztah teď viděla mnohem pozitivněji.
Jak silná je ve vietnamské komunitě, která žije v Česku, touha „mít syna“?
Myslím, že je to záleží na rodině, a hlavně jde o to, o jakou generaci Vietnamců se jedná. Touha mít syna se druhé generace (té mojí) už netýká, ale v první generaci, jako jsou moji rodiče, se lpí více na tradicích.
Animovaný dokument Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyen získal ocenění za nejlepší krátký film od českých filmových kritiků.
Samozřejmě se to netýká každé vietnamské rodiny a je to individuální. Vnímám ale to, že ve vietnamské společnosti je touha mít syna přijatelný důvod k odchodu od první rodiny.
Proč jste zvolila k vyjádření vašich pocitů animovanou formu?
Už několik let se zaměřuji na žánr animovaného dokumentu a k osobní intimní zpovědi mi přijdou jako ideální forma. Tady jsem mohla použít animaci k zobrazení nějaké ztráty, symboliku absence role mého táty.
Producentka snímku Milý tati Karolína Davidová a jeho režisérka, autorka Diana Cam Van Nguyen na festivalu krátkých filmů ve francouzském Clermont-Ferrand.
Animované prostředky se dají využít k vyjádření křehkých emocí, které občas hraný film neumí, protože pracuje více s představivostí diváka. Chci probourávat stereotypní myšlenku, že je animovaný film tvorbou jen pro děti.
Jaký vztah máte s tátou nyní?
My jsme měli vždycky dobrý vztah a stále máme. Jen se v naší rodině nemluvilo o rodinných problémech. Jsem ráda, že díky tomuhle filmu můj táta ví, jak to cítím já, a to je pro mě důležité.
Film oslovuje i diváky ve světě. Nedávno jste získala cenu kritiky, máte nominaci na Lva. Kterého ocenění si vážíte nejvíc?
Stále si nejvíc cením selekcí na velkých mezinárodních festivalech, jako je Locarno, Toronto nebo IDFA. Je to pro mě velmi inspirativní, vidím spoustu skvělých filmů jak krátkých, tak celovečerních. A na místě jsem velmi vděčná, že jsme byli vybráni.
Kdybyste mohla někomu z nominovaných udělit Lva, komu byste ho dala?
Nejraději bych ocenila svoje kamarády Luna Sevnika za film Postup práce a Aničku Podskalskou za film Rudé boty.
RECENZE: Jednotka intenzivního života alias poetická esej na dohled nevyhnutelné smrti
Potom moc fandím v kategorii celovečerních dokumentů Adéle Komrzý za Jednotku Intenzivního života a Jindřichu Andršovi za Novou Šichtu. Michaelu Pavlátovou za skvělý animovaný film Moje slunce Mad.
Na čem pracujete nyní?
Pracuji na scénáři na celovečerní kombinovaný film a v hlavě se mi nedávno zrodil nápad na krátký film, tentokrát ale hraný.