Článek
Jak byste představila svoji roli ve filmu High Life?
Od chvíle, kdy mi Claire Denisová řekla, že by moje postava mohla mít extrémně dlouhé vlasy, představovala jsem si ji tak trochu ve zlatě. Claire ale měla na mysli něco jako antickou bohyni. Dost temnou. Já sama jsem ji viděla jako hinduistickou bohyni Kálí, která budí respekt. Lidé se jí bojí, ale ona sama přitom burcuje a nabádá člověka k rozvoji.
Tak se mi jevila a tím mě inspirovala. Z toho jsem čerpala, když jsem přemýšlela, jak postavu pojmout. Zároveň se v průběhu natáčení postava doktorky Dibsové měnila, protože Claire ještě dodělávala scénář.
Je to vaše druhé natáčení s režisérkou Claire Denisovou. V čem byla vaše zkušenost jiná ve srovnání s předchozím filmem Vnitřní slunce?
Nemůžu říct, že by to bylo o moc jiné. Obě natáčení probíhala během jednoho roku, proto nám společná práce tak nějak zdomácněla. S Claire se mi moc dobře pracuje. Líbí se mi, jak dokáže být trpělivá, čekat na správný moment a věcně zasahovat do natáčení. Prostě ví, co chce. Baví ji to a má ráda překvapení.
Co se týče předchozího filmu Vnitřní slunce, pro mě je to víc pařížský film, kde se objevují každý den nové dekorace, nové prostředí, noví lidé. Natáčení takového filmu a příběhu nás hodně bavilo. Myslím ale, že v případě sci-fi filmu, jako je High Life, to pro Claire znamenalo více zodpovědnosti, bylo to těžší. Už jen tím, že tam bylo zapojeno pět producentských společností. Natáčení probíhalo ve studiu v Kolíně nad Rýnem. Tuším, že to bylo její první studiové natáčení… Celkově to pro ni bylo náročnější.
Zmínila jste, že se High Life natáčel ve velké mezinárodní produkci. Připomeňme také, že se natáčel v angličtině. Co to pro vás znamenalo?
Filmy v angličtině natáčím od svých jednadvaceti let, takže pro mě to problém nebyl. Rozdíl mezi oběma filmy, které jsem točila s Claire Denisovou, vidím právě v tom, že Vnitřní slunce bylo v něčem lehčí a scénář byl už napsaný, kdežto High Life byl náročnější a scénář vznikal za chodu v době natáčení.
Ve filmu hrajete s Robertem Pattinsonem. Jak se s ním hrálo?
Hrálo se s ním dobře. Skutečně bez problému.
Točila jste během své kariéry s mnoha různými tvůrci. Vidíte nějaký rozdíl v práci s režiséry a režisérkami? Je jejich práce odlišná?
Vůbec na to takhle nenahlížím. Když pracuji s Claire, myslím na ni jako na člověka a přemýšlím, jak poslouchá, jak se dívá, proč někdy mlčí. To je to, co mě u ní oslovuje. Otázkou pro mě není, zda jde o muže, či o ženu. Ale o osobu a o její vnímání. A o to, co cítí a očekává. Například Claire svou přítomností herce ovlivňuje a nenápadně se i hraní účastní. Nenaléhá, nenutí a nebrání se nějakému přístupu, spíš se nechává překvapit. Chce být dojata, musí to být neočekávané a vzrušující, to je to hlavní. A slova jsou nakonec jen vrcholky ledovce, kterými jakoby přenáší člověka do jiného prostoru. Ona prostě chce být hereckým výkonem pohnuta a dojata.
A jak jste se cítila ve dvou naprosto odlišných rolích, když jste v jednom roce točila s dvěma režisérkami, s Claire Denisovou a vedle toho s Naomi Kawaseovou film Vize, který se odehrával v Japonsku?
Obě prostředí byla naprosto výjimečná a silná a někdy, i když jsou zcela odlišná, tak vlastně dost podobná. Při High Life to bylo jako z Interstellaru, prostředí nikoho, nedaleko nějaké černé díry. U Vize probíhalo natáčení v lese, v přírodě, o které zase nic nevíme. Zároveň cítíme, že i tady se něco děje, že něco přijde. Proto musím říct, že obě místa měla něco skutečně podobného. Ta paralela mezi nimi byla pro mě vlastně zajímavá.
Ve filmu High Life máte autoerotickou scénu, kterou po projekci v Torontu kritika zhodnotila jako jednu z nejlepších v historii filmu...
Myslím, že je to moc krásná scéna. Nijak nad tím teď nepřemýšlím, prostě jsem to udělala. Ale chápu také, proč tam ta scéna je a proč jsem to takhle zahrála. Chápu, co a koho doktorka v tomhle příběhu představuje. Je to žena, která prostě už necítí své tělo, a přitom ho tolik cítit chce.
Je to její temné a nejniternější přání. Uprostřed ničeho, kde je úplně sama, má navíc odpovědnost za vesmírnou misi, o níž ví, že je absolutně absurdní. A i přes veškerý vztek, který Dibsová má, v ní zůstává touha. To je důvod, proč scéna ve filmu je.
Svým způsobem ukazuje vlastně beznaděj. To mi připomínalo jednu sochu od Camille Claudel. Když ji vidím, tak cítím, jak chtěla jít až na dno pocitů a vnímání. Myslím, že v High Life tak jde o jednu z nejhezčích scén nejen filmových, ale o těle vůbec.
Vzpomenete si ještě na natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí podle románu Milana Kundery, kde jste ztvárnila hlavní ženskou roli Terezy?
Ano, jistě. Mám z té doby skutečně hodně vzpomínek. Šlo totiž o moje první mezinárodní natáčení. Vstoupila jsem do něj asi týden před zahájením, seznámila jsem se s rolí a byla to pro mě skutečně moc dobrá zkušenost.
I když jsme v té době do Československa jet nemohli, natáčet se tam nesmělo, z filmařů jsem cítila opravdovou touhu vyprávět tenhle příběh. Moc se mi líbila samotná kniha, kterou jsem si četla ještě každé ráno před natáčením. A samozřejmě jsme se setkali i s Milanem Kunderou a jeho paní. Pro mě to bylo opravdu hodně zásadní a vzrušující natáčení, navíc se skvělými herci.
Může se vám hodit na Zboží.cz: