Článek
Album začalo vznikat v létě 2018 ve studiu Škochova bratra Štěpána. Ondra Škoch si k jeho natáčení pozval producenta Jiřího Maška, bývalou dechovou sekci Chinaski tvořenou Štěpánem Škochem a Petrem Kužvartem a další.
Výsledkem je stylově neohraničený počin, osobní a upřímný. Jeho křest proběhne v pondělí 8. dubna v pražském Paláci Akropolis. Škoch na něm kromě písní z alba představí svou novou kapelu a dorazí i řada hostů.
Je na desce zachyceno vaše momentální umělecké rozpoložení?
Jednoznačně. Jsou na ní zhudebněné texty mé ženy Alice. Pracujeme spolu takhle už dlouho, dříve to však byly překlady básní, teď jde spíš o hudební texty.
Alice napíše slova a ta mě vedou k hudbě. Jinak to bylo jen v případě titulní písně Řekni napořád, na které jsme pracovali současně. Já si brnkal na kytaru a Alice v tu chvíli psala text. Potom mi ho podala a on sednul přesně do toho, co jsem si brnkal.
O čem ta písnička je?
O mém rozchodu se skupinou Chinaski a přechodu k budoucnosti.
Ondřej Škoch představí nové album při pondělním křtu v pražském Paláci Akropolis.
Byla pro vás nová tvorba po rozchodu s Chinaski terapií?
V životě mém a Alice se v posledních měsících stala řada věcí. Když jsme se o tom bavili, dospěli jsme k závěru, že naše písně asi opravdu vznikly jako důsledek určité hudební terapie, kterou jsme absolvovali.
Troufám si přesto tvrdit, že na desce není jenom náš příběh, ale že je to příběh mnoha lidí.
Ctil jste písničkovou stavbu, ale stylově je deska poměrně roztříštěná. Proč?
Snažil jsem se být otevřený, ačkoli jsem věděl, že to ve výsledku přinese určitou roztříštěnost. První písnička Dál je gilmourovská, protože hudbu kytaristy skupiny Pink Floyd mám velmi rád.
Skladba Headka je o konfliktu matky s pubertálním synem a je v ní hiphopová stopa. Je o mém jedenáctiletém synovi, který do ní naprogramoval elektronické bicí. Hostem v ní je Bára Poláková.
Do písně Vím jsem pozval Davida Ebena, hráče na soprán saxofon. A je jaksi ebenovská, je v ní folkový pocit. Písnička Duše je zpočátku návratem k mému projektu Nitky, ale postupem času se z ní stane pevná rocková skladba.
Instrumentálka Pro Anežku je pro mou dceru a je ryze jazzová, Panika je zase hardrocková. Je v ní zachycen stav, který jsem prožíval v loňském roce. Byla to taková panika.
Cítil jste při psaní písniček vztek?
Tato otázka se nabízí, protože je jasné, že po odchodu z Chinaski jsem jako muzikant přišel o ekonomickou jistotu a musel jsem hledat takové uplatnění, abych se mohl realizovat a uživil přitom rodinu. Jenže to, co jsem cítil, nebyl vztek.
Už delší dobu jsem tušil, že v kapele nastanou změny. Byl jsem na to do určité míry připravený, takže mým hlavním pocitem při skládání písniček byla touha naplnit své ambice.
Vždycky jsem chtěl nahrát autorskou desku a kdy jindy se to mělo stát, když ne teď. Měl jsem jedinečnou příležitost to udělat, a to byl při skládání hlavní pocit. Zároveň jsem věděl, že mou ambicí není napsat hit, který budou hrát rádia. A žádný takový na albu není.
Záměrně?
To ne. Kdyby se nějaká písnička hitem stala, anebo kdybych měl dojem, že jsem ho složil, určitě by na desku šel. Věděli jsme s Alicí, že nám album Řekni napořád živobytí nezajistí. Upřímnost byla nade vším.
Všiml jsem si, že jste na svém albu jako s kameramanem a fotografem spolupracoval s Jáchymem Grohmanem, synem bývalého bubeníka Chinaski Pavla Grohmana, jenž v roce 2008 tragicky zahynul. Co vás spojilo?
Vyhazov čtyř členů z kapely naštval i Lucku Grohmanovou, vdovu po Pavlovi. Já s ní byl vždycky v kontaktu, ale po rozchodu s kapelou jsme s ní v kontaktu mnohem častějším.
Jáchymovi se líbilo, co dělám, začal to tedy fotit a natáčel i videoreportáže. Je také rozhodnutý být bubeníkem, což mi přijde skvělé. Na křtu alba si zahraje v písni Shake It, která vznikla na text jeho táty.
Producent Jiří Mašek (vlevo) a Ondřej Škoch ve studiu při natáčení alba.
Proč jste se nevrátil k jazzu, z něhož jste vzešel?
Myslím si, že by to už nešlo. Sedmnáct let v pop music je příliš dlouhá doba na to, aby si člověk zachovat hráčskou formu. Také už nemám v jazzu tolik kontaktů.
S mnohými lidmi jsem je ztratil záhy, jelikož mi odchod do pop music neodpustili. Mimochodem, v jazzu jsem byl kytarista, zatímco v Chinaski jsem hrál na baskytaru. Sice jsem průběžně na kytaru cvičil, ale rozhodně by to na dobrý jazz už nestačilo.
Poslední rok jsem tedy makal na tom, abych se dostal do formy, kterou jako zpívající kytarista potřebuju mít pro svou další hudební cestu. A v neposlední řadě musím přiznat, že jazz už dnes není má prvořadá srdcovka.
A nepomýšlel jste na to, že byste založil úplně novou kapelu?
Založit jinou kapelu s novým názvem by pro mě ve čtyřiceti letech znamenalo začít úplně od začátku. A to se mi nechtělo, proto jsem se rozhodl zůstat na hudební scéně dál pod svým jménem.
Nevylučuji, že třeba někdy v budoucnu v nějaké kapele budu. Dovedu si představit i to, že budu členem projektu, v němž budu hlavně autorem, nikoli zpěvákem.
Navíc vznikl projekt EduRockShow, což je edukační projekt pro děti, na kterém spolupracuji například s Evou Matějovskou. Plánujeme řadu koncertů v celé České republice.
Jak bude vypadat váš koncertní křest?
Bude to největší koncert mé sólové kariéry, takže se na něj poctivě chystám. Hosty budou David Eben, jenž album pokřtí, Marpo, smyčcové kvarteto, vokální kvarteto i pěvecký sbor, který vedu. Takže na pódiu bude v jednu chvíli až třicet lidí.
Hrát budeme skladby z alba Řekni napořád, písničky z období Nitek a zazní i ty, které jsem napsal pro Chinaski.