RECENZE: Parádní děravá show melodika Mikolase Josefa

Mikolas Josef se stal loni idolem a jistě největším objevem české hudební scény. Do Lisabonu na poslední kola písničkové soutěže Eurovision Song Contest sice cestoval coby outsider, vrátil se ale jako ten, jenž evropské pop music sdělil, že existuje Česká republika a neprodukuje bezvýznamné písně. Stal se toho důkazem.

Ve Foru Karlín překvapil několikrát, někdy pozitivně, jindy trochu nemile. Výjimečnost večera nicméně podtrhl hned tím, že pódium umístil na delší straně sálu. Tím podstatně zmenšil jeho kapacitu, ale mohl si díky tomu dovolit vystavět scénu o nebývalém rozměru. Na místo, kde ve Foru Karlín bývá pódium obvykle, by se nevešla. Tak velkolepá byla.

Mikolas Josef a jeho tým totiž přivezli do Prahy původní show světových parametrů, parádní ve své popové načančanosti i nabubřelosti. Za obrovským pódiem byla stejně obrovská projekční stěna, na které běžely efektní klipy, jež písně doprovázely. Na scéně byla kromě zpěváka a jeho čtyřčlenné živé kapely šestice vokalistů z Jihoafrické republiky a pravidelně se na ni vracela taneční skupina, ať už coby doprovod Mikolase Josefa, či na vlastní vstupy. Vše rámovala funkčně pracující světla.

Potíž byla v tom, že to celé místy více než koncert připomínalo kabaret a program často ztrácel spád. V prvních dvaceti minutách publikum slyšelo jen jednu písničku, tak těžkopádný byl rozjezd večera. Zbytek oné dvacetiminutovky tvořily trochu nudné instrumentální party a jakási vokálně-instrumentální volná jízda s významem leda tak seznamovacím.

Mikolas Josef hrál v úvodu chvíli na bicí, chvíli na baskytaru, chvíli na piano. Mohl si to však klidně odpustit, protože to byl koncert, nikoli přehlídka toho, co na pár vteřin také zvládne. Rozuměl si samozřejmě s kytarou, kterou pak během koncertu třímal v ruce nejčastěji.

Nástupy a odchody tanečníků nebyly plynulé, takže při jejich číslech koncertu opakovaně padal řetěz. Sólo na bicí uprostřed programu bylo chabou výplní, protože podobně koncert začal. Jihoafričtí muzikanti také nemuseli ve vokální části jeden po druhém děkovat a vtipkovat, protože to už koncert vysloveně stagnoval. Nepatřičné bylo i to, že několikrát nefungoval mikrofon.

Mikolas Josef je však velmi dobrý zpěvák, což několikrát během večera prokázal. Ne že by si psal těžké skladby, ale třeba jeho vokální souznění s Jihoafričany bylo příjemné, stejně jako jeho pěvecký výraz ve vypjatých a středních pasážích. V nižších polohách však trochu ztrácel sílu.

Jeho repertoár spadá do oblasti současného popu, leč není monotónní. Tu si pro něj vzal inspiraci z country, tu z jazzu, sám s kytarou z folku, tu z hip hopu, pročež jde ve výsledku o poměrně barevnou dávku. Nad vším pak ční melodie, které zůstávají přehledné a nepřekrývá je zvuková produkce, jak se často v současném světovém popu děje. U některých skladeb sice chybí zajímavější druhý melodický nápad, Josef ale ctí jako výsledek své práce písničku.

Zásadním přínosem jeho středečního vystoupení české hudbě jsou progresivita a odvaha. Učí se v zahraniční, sleduje trendy a nosí v sobě vědomí, že popový divák chce dnes muziku nejenom slyšet, ale i vidět. A on mu to dal.

Jeho koncertní show byla v tuzemských poměrech nebývalá, i přes uvedené výtky.

Hodnocení: 75 %