Zpěvačka Lucie Vondráčková: Na signály a znamení věřím

Od svých třinácti let jsem byla zvyklá vydávat desku jednou za dva roky. Když jsem ale v roce 2010 odešla do Kanady, neměla jsem už na zpívání čas. Nové album tedy vychází pět let po předešlém, což je pro mě prodleva v minulosti téměř nepředstavitelná. Myslím si ale, že to bylo k dobru věci.

Mezitím se mi narodili dva synové a v souvislosti s tím se mi změnil hlas. Dnes si s ním v podstatě mohu dělat, co chci, což jsem vždycky chtěla. V herectví jsem se cítila jako ryba ve vodě, ale ve zpěvu jsem věděla, že mám hlasové rezervy. Říká se, že se ženám po narození dětí hlas trochu změní, a u mě se to stalo nadvakrát. A tak jsem si poprvé v životě mohla při natáčení alba se svým hlasem takříkajíc hrát.

Také jsem hodně vsadila na zvuk desky. Vždycky mi šlo především o melodie a texty, což platí i dnes. Písně z Růže jsou ale tak krásné, že si zasloužily světovější zvuk. A tak jsem oslovila Kari Kimmel, která se mnou pracovala už na několika písních z minulého alba Oheň. Postarala se o aranže u sedmi skladeb na novince, které se míchaly v Los Angeles. Mají krásný zvuk, stejně jako další, které se míchaly v Montrealu a v Praze. Tím se mi splnil další sen.

A pak už může přijít na řadu magie. Když všechno, co do alba vložíte – duši, srdce, lásku, strach, slzy, to, co se vám děje v životě –, smícháte v textech a melodiích dohromady, tak to pak buď zafunguje, nebo se to s vašimi posluchači mine. A tady se to spojilo. Tedy aspoň mi to říkají fanoušci.

Určitě ne prvoplánově. Písničky jsou z mého pohledu role, do nichž jsem vložila emoci, kterou jsem cítila. Nezáleželo na tom, jestli jsem se zrovna s někým rozcházela a procházela těžkým obdobím. V umělecké branži se v tvorbě vždycky odráží to, co autor či interpret zrovna prožívají. Je to otisk, který nemusí být hned patrný. Je na posluchačích, co v písních slyší.

Je to moje máma. Ví moc dobře, jak se cítím, i když jí to třeba neříkám. Pracujeme spolu už pětadvacet let a jsme na sebe osobně i profesně velmi pevně napojené. Umí se umělecky ujmout bolesti, radosti či jiné emoce a dát jim prostřednictvím textu obecnou platnost.

Je to velká devíza, protože když si píšu text sama, je vždy osobní a nevím, jestli má takový přesah, aby zaujal i někoho jiného. Na desce mám jeden a musím přiznat, že jsem ho tam původně vůbec nechtěla dát. Máma ale řekla, že se jí textařsky líbí, a tak jsem skladbu Nic víc na album zařadila. Pro jistotu ale až do jeho druhé poloviny…

Přicházely ke mně neuvěřitelným tempem a jedna byla krásnější než druhá. Neměla jsem to srdce je odstrčit pryč a zapomenout je v hudebním koutě. Každá měla důvod, proč za mnou přišla. Na signály a znamení věřím.

V realizaci desky mi hodně pomohla i moderní doba. Díky tomu, že je svět propojený internetem, jsem mohla s autory i aranžéry komunikovat z Kanady a zažít si písničky tam. Do Čech jsem je pak přijela nahrávat připravená, už jsem je měla pod kůží.

Nemohla, protože jsem zjistila, že anglicky zpívané písničky je skvělé nahrávat v Kanadě, ale česky zpívané se daleko lépe točí v Čechách. Možná je to jen má utkvělá představa, ale myslím si, že v atmosféře písně se vždycky projeví, v jakém prostředí ji zpíváte. Ale byl to mazec, protože jsem na svých synech hodně závislá a nevydržím bez nich. Takže jsem se vždycky v Čechách jen otočila. Zazpívala jsem ve studiu a zmizela zpátky do Kanady.

Jsem vždycky ráda, když ten, kdo mi napíše písničku, se o ni stará až do jejího zachycení na albu. Když jsem tedy oslovila bratry Balcárkovy z kapely Light & Love, aby mi napsali skladbu, a oni to udělali, požádala jsem je i o to, aby ji produkovali a smíchali. Každý, kdo na Růži autorsky pracoval, si tedy své věci dotvořil, aby mu je nikdo jiný nepředělal a nevyprchala z nich duše, kvůli které jsem si je vybrala. Díky tomu je deska hezky pestrá.

Propojila jsem se i s lidmi, s nimiž jsem předtím nepracovala, například s Noidem, Petrem Fiderem nebo Paulem Barakou. Bylo skvělé natáčet v různých studiích, to jsem v minulosti při realizaci svých alb nedělala. Bylo to dobrodružství.

Když mi táta zahraje nové hudební téma nebo nápad, řeknu mu, že mě buď baví a budeme to dál rozvíjet, anebo že je to spíš skladba pro něj a jeho kapelu Vokobere. V naší rodině se nikdo neuráží kvůli tomu, že se tomu druhému jeho nápad nelíbí.

Ne. Vokobere není žádný odkládací prostor. Držím si ale trošku odstup od country a folku, což jsou styly, které máme s tátou oba rádi. Snažím se jich na svých albech dotknout jednou, maximálně dvakrát. Ráda tancuju, mám ráda moderní zvuk, a tak musím tyhle dva směry držet na deskách v rovnováze. Vím dobře, co chci zpívat a co se mnou rezonuje.

Současně ale platí, že co není pro mě, může být pro někoho jiného. Takže když nějakou skladbu zpívat nechci, patří zřejmě na album někoho jiného, kdo si ji zamiluje.

Když jsem chystala minulou desku Oheň, zařadila jsem na ni jen tři tátovy písně. Byla to dobrá deska, fungovala, ale fanoušci mi přece jenom dávali najevo, že na ní něco chybí. Nevěděli přesně, jak to pojmenovat, a já jsem zjistila, že to byla duše, kterou tvoří autorský trojúhelník táta, máma a já.

Tátovy melodie, máminy texty a můj hlas společně fungují, je v tom pro mě cosi magického. Navíc se mi po tátových písničkách stýskalo a jsem ráda, že jsem se k nim mohla na Růži víc vrátit.

Teď turné nechystám. Písničky by si to určitě zasloužily, ale já teď žiju ze dne na den. Záleží mi především na tom, aby byli moji synové v klidu a všechno pro ně bylo co nejvíce takové jako předtím. To je má nejdůležitější mise. Už jenom to, že deska uzřela světlo světa, mi v této pro mě bláznivé době přijde jako malý zázrak.

Zbožňuji ho. Byl pro mě velkou a krásnou hereckou příležitostí, protože si myslím, že herec má hrát, ne sedět na zadku a hloubat nad scénáři. Natáčeli jsme v cizím jazyce a já vůbec poprvé dostala hlavní roli v komedii. A že film nebyl úspěšný? On ani nebyl pořádně v kinech, vůbec se v nich neohřál. Byla jsem překvapená, že měl někdo ambici ho do kin vůbec dávat. Podle mě je příjemný do televizního vysílání někdy odpoledne nebo v podvečer. Doufám, že až ho odvysílá TV Prima, která ho koupila, tak si ho lidé najdou. Jsem totiž přesvědčena, že žádná energie vynaložená do jakékoli práce se neztrácí. Třeba písnička Strach se v rádiích začala hrát až pět let po vydání. Někdy to prostě trvá.

Nedávno jsem v Kanadě dotočila druhý film. Jmenuje se Hotel Limbo. Musím ale říct, že už když jsem do Kanady před osmi lety letěla, počítala jsem s tím, že se má práce zpomalí. Chtěla jsem být každý večer se svými syny a číst jim pohádky, ne chodit hrát do divadel a vracet se až v noci. Všechny aktivity jsem ukončila a nelituju toho.

Pracovala jsem hlavně o prázdninách, když byli kluci u babiček. Růže vykvetla také v srpnu. Jsem šťastná, že se lidem líbí.

Může se vám hodit na Zboží: