Článek
Mnoho pozoruhodných detailů o chování českých vojáků za 1. světové války přináší i nová kniha Richarda Leina Plnění povinností, nebo velezrada?. Plánovali běžní čeští vojáci rebelii v armádě a bourání Rakouska? Přecházel celý pluk za zvuků kapely k Rusům, jak uvádí i samotný Jára Cimrman ve hře České nebe?
Historici se shodují, že zastaralá c. a k. armáda od začátku nebyla schopná vydržet materiálně ani lidsky dlouhodobou válku. V c. a k. armádě působilo asi milión česky mluvících vojáků, kteří byli určitě otrávení dlouhou válkou, nicméně většina z nich nespřádala plán na zničení své země, tedy Rakouska-Uherska (legionářů byly jen desetitisíce). Přesto byly pluky složené hlavně z česky mluvících vojáků Rakušany už předem považované za podezřelé a nespolehlivé.
Když pluk č. 28 v dubnu 1915 prohrál bitvu, velení hned usoudilo, že dezertoval a oficiálně ho rozpustilo. Při pozdějším šetření se stále více ukazovalo, že fakta nesedí. Vojáci prošli jen zkráceným výcvikem, řada důstojníků byla zcela nezkušená, velení selhalo, ale na hromadnou dezerci za zvuků dechovky si nikdo nevzpomínal.
Českoslovenští legionáři v oblasti Koniuchy-Zborów (1917)
Protože v Rakousku-Uhersku platila tisková cenzura, šířily se o pluku různé pověsti, které nikdo nekorigoval. Lein připomíná, že koloval dokonce falešný rozkaz Františka Josefa I., který mluvil o „velezradě“. Rozpuštění pluku bylo možná jen výsledkem špatné komunikace na velitelství.
Pozdější Bitva u Zborova je známou, i když z hlediska celé války asi ne tak významnou epizodou, která se ovšem po roce 1918 stala legendou. Legionáři společně s Rusy v roce 1917 prolomili postavení převážně česky mluvících rakousko-uherských pluků č. 35 a č. 75. Ačkoliv nebyly důkazy, němečtí nacionalisté začali tvrdit, že se Češi na obou stranách určitě domluvili a legionářům se schválně vzdali. Tehdy jim nedošlo, že tím pomůžou českým politikům, kteří zdůraznili neohroženost legionářů, a tak nechtěně podkopají monarchii. Vojáci se podle Richarda Leina později pokoušeli zveřejnit reálnější obraz Zborova, ale nikoho to už nezajímalo.
Přestože jednotlivci opravdu dezertovali, velké české spiknutí se podle všech akribicky rozepsaných důkazů, které Lein v archívech posbíral, určitě nekonalo. Autor přesvědčivě tvrdí, že neschopní rakouští c. a k. velitelé chtěli událost překroutit, aby nepadla vina na ně, a do všeho se pletly politické tlaky.
Glorifikace protirakouských legií se jistě mnoha lidem nelíbila. Např. Lein dokonce tvrdí, že právě nadměrné zdůrazňování úlohy legií jako rozhodujícího prvku pro vznik Československa vedla k tomu, že se nepodařilo zformovat jeden národ, a nový stát tak byl roztříštěný. Je fakt, že zejména v Sudetech už v letech 1918-1919 občas tekla krev, odpor německy mluvících obyvatel proti založení Československa byl zjevný, ale to se těžko dá jednoznačně spojovat s legiemi. Němci by se bouřili v každém případě.