Článek
Zapomenutý příběh jsou sváteční písničky spojené příběhem. Proč jste se rozhodl pro takový koncept?
Je potřeba říct, že jsem se tak nerozhodl já. Největší zásluhu na tom má autor všech melodií písní, textů i průvodního slova, které potom namluvil Bolek Polívka, Zdeněk Bričkovský. Je to vystudovaný dokumentarista a režisér, věřící člověk, jenž jednoho loňského horkého letního odpoledne seděl před svým domem a znenadání ho začaly napadat melodie a texty.
Melodie si začal brnkat na kytaru, texty si zapisoval a ve finále se rozhodl si to všechno nahrát na diktafon. Po dvou hodinách zjistil, že má jedenáct písniček, které dohromady tvoří příběh.
Takové věci se Zdeňkovi Bričkovskému děly pravidelně?
Vůbec ne. Učí sice hudební východu na základní škole v Novém Městě na Moravě, umí hrát na kytaru, ale tohle je jeho první tvůrčí počin. Předtím v tomto ohledu neměl žádné ambice a myslím si, že ani to, co vytvořil, není výsledek nějaké ambice. Prostě se to najednou stalo.
Jak se jeho dílo dostalo k vám?
Přišel s ním za mnou David Rotter, můj dlouholetá kamarád a spolupracovník při různých hudebních příležitostech, ať už to byl Český kalendář Michala Horáčka nebo nějaká divadelní hudba. Letos v únoru za mnou přijel do Prahy a na společném obědě mi pustil do sluchátek demosnímky písniček. S Bričkovským jsou přátelé, takže byl jeden z prvních, kdo se o jeho hudebním počinu dozvěděl.
Zajímavé je, že když Bričkovský písně složil, donesl je do školy, ve které učí, a začal je dětem v hodině hudební výchovy hrát, aniž by jim řekl, že jde o jeho tvorbu. Děti se o ně začaly velmi živě zajímat, což ho trochu překvapilo, ale především potěšilo. Říkal mi pak, že se mu dokonce ozvaly i děti z jiných tříd s tím, že slyšely, že jejich spolužákům hraje nějaké hezké písně, a rádi by je slyšely také.
Bričkovský se rozhodl udělat ze svých písní vánoční besídku, která měla obrovský úspěch. Poté zavolal Davida Rottera, řekl mu, že má k dispozici skladby, které u dětí fungují, a že ho napadlo, že by z nich mohlo vzniknout nějaké album. David mu nabídl mě jako interpreta, který by to celé mohl nazpívat.
Jaký byl vás první pocit po poslechu písniček?
Projelo mi hlavou to, že s podobným hudebním materiálem se člověk nesetkává každý den. Cítil jsem, že v něm je cosi, co mě nenechává klidným a co mě umělecky i lidsky přitahuje. Měl jsem pocit, že na tom projektu musím pracovat. Později jsem si navíc uvědomil, jak krásný příběh se mi dostal do rukou. Příběh Ježíše, který je v písničkách.
Mohla to být ale klidně pohádka nebo thriller...
Možná ano. Jednou jsem byl u Zdeňka doma. Bydlí v krásném kamenném domě na kraji vísky Odranec na Vysočině. Vyprávěl mi, jak ho písně napadly, vzpomínal, jaké bylo ten den vedro, a shodou okolností bylo ten den také obrovské teplo. Jeho žena něco vařila v kuchyni, poslouchala, jak mi to Zdeněk povídá, a když mi řekl, že ho v tom dusnu napadaly vánoční písničky, prohodila: Zdeňka napadají vánoční písničky vždycky v létě.
Příběh Ježíše je v těch písních klasický?
Ano. Je ale vyprávěný s nebývalou lehkostí. Cítím, že je v něm větší důraz na roli Marie, která bývá občas v tom klasickém příběhu narození Ježíše opomíjena. I proto je to Zapomenutý příběh.
Je ve finální podobě písní na albu i váš osobní hudební vklad?
Když hudba nebo deska vznikají, je to proces, který vede od okamžiku, kdy písničku někdo vymyslí, až po výsledek v podobě třeba desky. Často se stává, že se autor pro písně nejdříve nadchne, potom je zpochybní, následně má pocit, že je všechno špatně, a nakonec se z toho něco pěkného vyklube.
V tomto případě to bylo z mého pohledu podobné, protože mám specifický hudební vkus. Potřeboval jsem, aby písně zněly ve výsledku tak, jak se mi budou líbit. Hodně jsme tedy se Zdeňkem a Davidem diskutovali, o některých věcech víc, o některých méně. V písních docházelo ke změnám rytmu, změnám tónin, k přidávání taktů i jejich ubírání. Přesto lze v podstatě říct, že vznik alba prošel běžný procesem.
Kluci měli trochu obavy, že budu chtít z těch písniček dělat třeba jazz nebo jiné složitější hudební tvary. O to mi ale nešlo. Klíčové pro mě bylo, abych když píseň a text budou promlouvat mými ústy, sám sobě uvěřil. Proto jsem potřeboval mít formu písně takovou, aby mi s ní bylo dobře.
Ondřej Ruml představí písně z alba na koncertech.
Bylo těžké přimět Bolka Polívku, aby namluvil průvodní text alba?
Nebylo. David Rotter je jeho kamarád, psal muziku k Bolkovu poslednímu divadelnímu představení Šašek a syn a oba žijí v Olšanech. Mimochodem, Bolek byl první, kdo nás napadl, když jsme přemýšleli o tom, kdo by měl ten text namluvit.
Jste věřící?
K víře mám blízko, a uvědomuju si to čím dál tím víc. Nikdy mě však nikdo nenutil chodit do kostela a donedávna jsem neuměl ani jednu modlitbu. Jsem ale pokřtěný, o což se zasloužili moji rodiče. Když dnes vstoupím do kostela, cítím úctu, pokoru a skoro až dojetí.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: