Článek
Hanzlík se vydal po jeho stopách a na cestách zaznamenával vše, co ho zaujalo. Lyrickoepickým dílem proslulého romantika se však nechal ovlivnit spíše duchovně, protože zvěčnělé kompozice se k ději básně vztahují volně, nezaznamenávají přesně místa, kam Máchova noha kdysi vstoupila.
Básník ve svém díle také nepopisuje konkrétní lokace, ale spíše spojuje své vizuální asociace, jež doprovází veršem. Hanzlík si vzal tento postup jako určité vodítko, které povýšil prostřednictvím techniky jednadvacátého století na práci vyšší ideové kvality.
Každý obrázek je navíc doplněn citací, protože i díky ní je v každé vizuální kompozici zakletý určitý latentní děj. Příběh lásky, nenávisti, zrady a smrti je natolik silný, že se při pohledu na snímky privátní výklad přímo nabízí.
Jemně zamžený ženský akt, na kterém jsou v prvním plánu zobrazená ňadra, zatímco obličej je pouze naznačen v rozostřeném fragmentu, evokuje tajemnou a tragickou formu lásky. Silnice ubíhající k horizontu lemovaná stromořadím má na sobě velký nápis Odpusť mi a symbol srdce.
Z celkové kompozice je cítit napětí a zároveň i vůle litovat svých činů. Vytrčené kolo na kůlu mířící k olověné obloze evokuje popravčí nástroj a zároveň je to varování.
Tři kříže, před kterými stojí mladá dívka se skloněnou hlavou, vyjadřují pokoru člověka před nelítostným osudem, jejž nelze za žádných okolností zvrátit. Jediné, co mu zbývá, je přijmout ho. A osamělý železný kříž nad zamlženou krajinou, to už je pouhá vzpomínka na tragický a zároveň věčný příběh fatální lásky. Je nenaplněná u Máchova Máje, stejně jako u Shakespearova Romea a Julie.
Fotografie má tu moc, že nám může ukázat určitou vizuální cestu, to Hanzlík dobře chápe. Ovšem cesta ducha, ta je daleká a volání marné.