RECENZE: Miro Žbirka k sobě pustil i neobvyklé inspirace

Žbirka si dál plní sen. Vrátil se do nahrávacího studia, v němž psala hudební historie své tučné řádky, točil v něm s muzikanty, kteří mimo jiné doprovázejí Paula McCartneyho, bývalého člena skupiny Beatles, jíž je velkým fanouškem, pracoval se svým oblíbeným producentem Robem Cassem a anglické texty mu napsal Pete Brown, chlapík, jenž kdysi psával pro kapelu Cream a v Británii je vnímán jako textař-básník.

Nadto nahrával bez tlaku. „Odklizený“ v Londýně totiž nemusel čelit mudrování přátel či šéfů z vydavatelské společnosti o tom, jak by kolekce měla nebo mohla vypadat.

Jistě i proto vznikla nahrávka, která se tradičnímu žbirkovskému pojetí přece jenom trochu vzdaluje. Jistě, jeho pěvecký výraz je natolik nezaměnitelný, že již drahně let pevně pojí všechno, co kdy Žbirka natočil. Navzdory tomu si na novém albu dopřál pár okamžiků, ve kterých překvapuje.

Nejvíce v temné písni Ano. Je z ní patrný hluboký depresivní náboj, vypovídá o stavu, ve kterém lidé nebývají šťastní. Žbirka mu vyšel vstříc i ve své interpretaci, ve volném tempu se mu až chvěje hlas, nadto se instrumentální podání muzikantů postaralo o atmosféru napětí, které nelze slovy přesně popsat, ale je těžké a bolestné.

Neobvyklé je psychedelické finále v úvodní Dievča (na lásku nie je čas), už jenom proto, že by ho v této zprvu nevinné skladbě málokdo čekal. Hravost dala nejspíš vzniknout písni Undergrant, která je postavená na jakémsi hudebním „šumu“ zpovzdáli (jenž postupně přejde do sofistikovaného tvaru) a jediném příběhovém nápadu. Upřímně řečeno by mohla být klidně poloviční, protože její „vtip“ je jasný hned a rozvíjet jej je prakticky zbytečné.

Zajímavý je hudební zlom v písničce Mám čo som chcel, který v podstatě vytváří dojem, že jde o dvě rozdílné skladby násilně spojené v jednu. Finální návrat do úvodní části to ovšem popírá, naopak kompozici symbolicky rámuje a tmelí.

Na Double Albu jsou samozřejmě i okamžiky, o kterých by se dalo napsat, že jsou naprosto žbirkovské. Týká se to především písně Čistý svet, jež velmi evokuje starší hit Čo bolí, to prebolí, tím spíš, když i ona je duetem – s Ráchel Skleničkovou. Skladba Každý chce byť naj zase svým úvodním riffem připomene Tento song.

Průzračně čistá je Charlie, jež aspiruje na jeden z dalších singlů desky. V ní se Žbirka vrací ke svým nejsilnějším baladám a dokazuje, že mu posmutnělá a trochu vypravěčská pozice ve zpěvu náramně sedí. Stejně tak mu výrazově vyhovuje bezstarostná poloha, která je v Len tak nebo v duetu s Katarínou Knechtovou Skúška snov.

Žbirka se zkrátka na novém albu uvolnil. Nechal přicházet inspirace ze všech stran, pochytal je a vytvořil kolekci barevnou, pestrou a v mnoha ohledech neotřelou. Dohled hudebních vzorů ve studiu jej pak mimoděk tlačil k tomu, aby byl co nejlepší a nejsilnější.

Navíc je to album vyvedené ve dvou jazycích, což je věc, která není obvyklá. Že jsou na něm místa, v nichž se nezapřel, je po tolika letech na scéně naprosto pochopitelné.

Hodnocení: 80 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: