Článek
Rimini Protokoll je mezinárodní divadelní společnost, jež se věnuje dokumentárnímu divadlu i dalším méně obvyklým formám pracujícím i s neherci. Řadu z nich už měli čeští diváci možnost vidět, mimo jiné i v Plzni.
Zakladatel společnosti švýcarský režisér Stefan Kaegi spolu s dalšími třemi tvůrci zachytil v několikaminutových sekvencích odkaz osmi lidí, kteří se z různých důvodů rozhodli připravit na smrt. Dal jim prostor ke slovnímu projevu a malý pokojíček, který mohli pojednat – spolu se scénografem Dominicem Huberem – dle své představy. Představení nazval Nachlass, tedy to, co člověk po sobě zanechá.
Množství fotografií po sobě zanechala jedna z účastnic projektu Nachlass.
Diváci ve skupinkách po šesti až osmi lidech procházejí podle své volby pokojíky a seznamují se s těmito odkazy. Je tu malé jevišťátko pro Nadine, jež po něm celý život toužila, ale zůstalo jen u snu. A u písničky, kterou s dvanáctiletou Nadine zpívá i ta, jíž už stářím a nemocí selhává hlas.
Je tu i čtyřicetiletý Alexander, umírající na rakovinu plic, v jehož pokojíku sledujeme video určené jeho dceři; manželé, kteří chtějí odejít společně; jedenadevadesátiletá Jeanne, která své milióny proměnila v nadaci na podporu afrických umělců, či Turek Celal, který svědomitě připravuje převoz svého těla z Curychu do rodného Istanbulu.
Jsou to velmi intimní a autentická setkání, k čemuž přispívá individuálně uspořádaný prostor a způsob projevu aktérů tohoto (ne)divadla, od pouhého hlasu k akčním videozáznamům. K minusům produkce lze přiřadit jen omezený čas, který skupinku po určeném čase nemilosrdně „vyplivne“ ze dveří, aniž by jednotlivcům dopřál čas na detailnější prohlídku zanechaného předmětného odkazu, natož pak na doznění prožitku jednotlivých osudů.
Osudy rodiny
Po celém prostoru Velkého divadla J. K. Tyla prohnali diváky tvůrci inscenace Tajný život Friedmanových Teatru Ludoweho z polského Krakova. Tématem inscenace, inspirované filmem Vše o Friedmanových, nominovaným na Oscara, je nařčení otce rodiny a nejmladšího ze tří synů z hromadného zneužívání dětí.
Osudy rodiny sledujeme na různých místech od zatčení přes výslechy, vazbu, vězení, soudní proces a několikrát zpět do jejich bytu. Stísněni v malých místnostech se diváci rozhodují o vině či nevině obou mužů a až do konce zůstává odpověď pouze na nich. Téma zajímavé, leč provedení pokulhává.
Imerzivní divadlo vyžaduje od diváka spoluúčast, ale také mu poskytuje svobodu vytvářet si svůj příběh, zatímco polská inscenace ho vláčí tři a půl hodiny mechanicky od dějiště k dějišti. Na vině či nevině postav na konci záleželo už málokomu. Méně by bylo více a nic na tom nemění ani dobré herecké výkony.