Marek Ztracený: Začal jsem se vyhýbat náročnostem

Zcela určitě. Kromě toho, že mi oba připadnou dost hitové, představují směr, kterým jsem se v psaní písniček vydal. Začal jsem se vyhýbat náročnostem. Ne že bych své písně šidil, jen jsem si uvědomil, že pokud na koncertech lidé po něčem touží, pak zpívat si s námi písničky, které znají, s texty o věcech, jež sami zažívají. Písnička Léto 95 je toho typickým příkladem. Valná většina návštěvníků mých koncertů tu dobu zažila a ráda si o ní zazpívá.

Pro mě je navíc velmi příjemné, když se lidé v písničce nebo v její atmosféře najdou a potom mi to třeba ještě napíšou. Myslím si, že jsem na nové desce našel autorskou cestu, kterou bych rád šel dál. Nechci skládat pro sebe. Chci skládat pro lidi.

Paradoxně ne, protože jsem zjistil, že má skladatelská přirozenost je v přímočarosti. Vlastně, abych řekl pravdu, vůbec už nepřemýšlím nad tím, jestli dělat ústupky, nebo se držet nějaké moderní vlny. Prostě skládám a baví mě zpívat o věcech, které zažívám a které kolem sebe vidím. Nemám kolem sebe nikoho, kdo by mi zasahoval do písní nebo témat textu. Ta volnost mě naplňuje.

Zároveň jsem narazil na skvělé lidi, kterým věřím, a baví mě jejich pohled na hudbu. Často mě inspirují. Skvělá volba byl i Dalibor Cidlinský coby producent. Strašně jsme si sedli.

Jednou v noci jsem si písničku přehrával a snažil se dostat nápad pro ztvárnění klipu. Byl zrovna úplněk, a ve dvě ráno mě napadlo, že bych do něho mohl pozvat osobnosti, které k devadesátým létům patří. Ještě tu noc jsem to sdělil týmu lidí, kteří se mnou měli klip natočit, ale oni mi řekli, že jsem se zbláznil a že je to buď nereálné, anebo moc drahé.

Já se však nenechal odradit a všechny osobnosti, které jsem v klipu chtěl mít, jsem obvolal. K mému překvapení žádná z nich neodmítla, braly to velmi pozitivně. Je ale pravda, že jsem se dopustil malého podvodu. Operoval jsem s tím, že mi účast potvrdil Karel Gott, což v tu chvíli nebyla pravda. V té době jsem s ním ale natáčel písničku Ta pravá, kterou jsem pro něho složil na novou desku, a věřil jsem, že mi na nabídku na natáčení klipu kývne. Naštěstí se to později stalo.

Byl poslední, s kým se pak natáčelo. Když jsme skončili, uvědomil jsem si, že vzniklo něco na naše poměry výjimečného.

Ano. Začalo to tak, že jsem pro něho složil písničku. Poslechl si ji, pozval mě k sobě domů a řekl mi, že přesně takhle si ji představoval.

Na té schůzce jsme se spřátelili a já zjistil, že mě baví nejenom jako zpěvák, ale i jako člověk. Vznikl mezi námi velmi dobrý vztah a potom už bylo jednodušší mu zavolat a pozvat ho na koncert, na kterém jsem si plnil sen.

Řekl mi, ať mu napíšu, kam má přijet, a když mi pak položil otázku, co spolu zazpíváme, navrhl jsem písničku Být stále mlád. Jemu se to líbilo a hned mi řekl, v jaké tónině budeme zpívat.

Šlo, ale jen do dne koncertu. Ráno mi zavolal a řekl, že je mu špatně a že asi nebude moci přijít. Odpoledne ale dorazil na zkoušku, zazpívali jsme si a zase odjel. Když pak byl koncert, netušil jsem, jestli je v šatně připravený, anebo zůstal doma.

Písničku Být stále mlád jsem hrál na molu před hlavním pódiem. Zasedl jsem k pianu, rozehrál ji a nevěděl, jak to bude a jestli ji nebudu muset zazpívat celou sám. V tu chvíli se ale ozvalo: Dobrý večer, Marku.

Přišel. Byl to pro mě krásný moment. Všiml jsem si, že spousta lidí plakala.

Ten den, kdy jsem ji složil, jsem se rozhodl udělat to, o čem jsem už hovořil, tedy jít jednodušší autorskou cestou. Hodně jsem o Karlovi přemýšlel a empaticky se snažil představit si, jak se cítí. Seděl jsem tehdy doma a dostal se do pocitu, že jsem on. V tom stavu jsem začal skládat písničku, která byla určená pro něj. Špatně se to popisuje, ale jsem si například jist, že kdybych ji zpíval já, nezněla by tak dobře jako v jeho podání.

Podobně jsem později psal písničky na nové desky Hanky Zagorové nebo Lucie Bílé. Jako si děti hrají na hasiče nebo vojáky, já si hraju na Karla Gotta nebo třeba Lucku. Umím to ale jen u lidí, kteří jsou mi jako osobnosti blízké.

Spíš jde o to, že se mi lépe žije mimo realitu, mimo tlaky společnosti. Žijeme v době, kdy s námi může leckdo manipulovat, aniž bychom si to uvědomovali, v době spousty populistů, v době, kdy je těžké rozeznat, kdo to s tebou myslí dobře a kdo ne.

Můj domov je ale naštěstí v Železné Rudě na Šumavě, což je malé město, ve kterém se zastavil čas. Když jsem tam, spoustu věcí si nepřipouštím. Mám tam svůj vlastní svět, v němž se nad svým životem snažím přemýšlet pořád ještě romanticky.

Ten svět představuje i obal nového alba. Je bílý, ale když ho člověk rozevře, je v něm všechno bláznivé, barvy jenom hrají a působí to dojmem, jako byste se někomu podívali do hlavy.

Na desce je písnička O lži, která je pokračováním starší skladby O pravdě. Říkal jsem si, že je to velice aktuální téma. V téhle zemi se někdy lže a lidé přijímají lež za svou, berou ji jako pravdu, dokonce za ni bojují. Nejde jen o politiku, jde i o další odvětví života. Jsem z toho zmatený, a tak jsem o tom napsal písničku.

Nerad bych ale vzbudil dojem, že se mi tu nelíbí nebo že se mi tu žije špatně. Miluju život teď a tady. Jen občas utíkám.

Jmenuje se Pro rodiče. Velmi se v ní odhaluju. Text je o tom, jaký jsem byl průšvihář a co všechno jsem dělal. Z devětadevadesáti procent je pravdivý. Když jsem měl loni vystoupit ve Foru Karlín, uvědomil jsem si, že to je zásluha mých rodičů, kteří si se mnou prošli vším, časy zlými i dobrými. Měl jsem před sebou koncert, na kterém jsem jim mohl ukázat, že to všechno mělo smysl, a také jsem jim mohl poděkovat.

A tak jsem složil písničku, kterou jsem tam rodičům zazpíval, a chtěl je dojmout. Nakonec jsem ale nejvíce dojal sám sebe, protože jsem ještě ani nedozpíval a už mi tekly slzy.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: