Slovenský spisovatel Michal Hvorecký: Lež nesmí být alternativní pravda

Mé zděšení z toho, jak se mění internet. To byla hlavní motivace. Považuju se za velkého technooptimistu, člověka, který vítá nové technologie a média. Jistě to souvisí i s tím, že můj otec byl průkopníkem informatiky v Československu. Díky němu jsem byl brzy v kontaktu s počítači, chtěl, abych se naučil je užívat, využívat, abych na nich psal. Byl jsem při tom, když se v Československu rodil internet. Bylo to spojené s nadějí a vírou, že přinese více svobody, otevřenosti a tolerance.

V posledních pěti letech jsem ale začal vnímat, že se děje pravý opak. Facebook, Twitter, sociální sítě, blogy a celý internet se mění v nástroj nového autoritativního myšlení a stávají se semeništi negativní energie, která v lidech byla a začala se vyplavovat jejich prostřednictvím. Má kniha je pokusem uchopit tu změnu literárně. Podle mě hluboce zasahuje do toho, co se ve společnosti děje, a výrazně ovlivňuje, jaká atmosféra vládne v Česku a na Slovensku.

Minimálně mám vážné podezření, že znám některé lidi, kteří se trolly stali. Nevím, jestli to dělají za peníze, nebo dobrovolně, ale myslím si, že to dělají. Je mezi nimi dokonce několik intelektuálů, kteří podle mě hluboce lidsky selhali a dnes otevřeně slouží zájmům jedné strany. Prosazují jeden geopolitický postoj, především ten proputinovský. Nekriticky šíří názor jedné strany, což považuji za fatální selhání intelektuála, neboť ten je v mém pojetí člověkem, který je kritický vůči každé moci.

Lidsky mě to zasahuje, protože žijeme v nejsvobodnější době, v jaké jsme v této části východní Evropy měli možnost žít. Když někdo v takové situaci dělá kompromisy, jež dělat nemusí, není to pro mě kriticky myslící člověk.

Zajímavé je, že mnohé průzkumy ukazují, že mezi trolly jsou i velmi mladí lidé. Ti jsou zvláště náchylní k tomu, aby věřili manipulaci a falešným zprávám. Na Slovensku máme problém, že mladá generace z velké části věří v pravicový extremismus jako základ myšlenky zla. Vnímám to jako obrovské nebezpečí, proto se jako občan zapojuji do podpory kritického myšlení nejenom u mladých lidí. Knihou Troll jsem se k tomu snažil přispět.

Má obrovskou moc a myslím si, že ji mnozí velmi podceňují. Žijeme v části světa, ve které jsou tištěná a klasická média v defenzivní situaci. Některá skončila v rukou oligarchů, jiná v rukou státní moci nebo lidí s mocí spřízněných. Nejsou tak silná jako třeba v Německu, kde si nezávislá média udržují velkou autonomii.

Na Slovensku je koupěschopnost obyvatel poměrně slabá, a tak si mnozí lidé nemohou dovolit kupovat noviny a časopisy. Alternativní média, respektive média, která vytvářejí falešné zprávy a lžou, se pro ně stala mainstreamem. Berou je jako hlavní a pravdivá a nevnímají je jako doplněk. Informace přijímají hlavně z nich, a to na základě doporučení přátel. Nezajímá je, jaký je novinář, který zprávu napsal, tím spíš, když jim médium doporučili přátelé. A ti přátelé věří také falešným zprávám, takže je to začarovaný kruh. Neumí rozlišovat mezi pravdivou a falešnou zprávou. Já jim to nevyčítám, ale beru to jako fakt, který je pro společnost nebezpečný.

Ještě před vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách a před největší vlnou utečenecké krize. Když jsem začal psát, vnímal jsem ji v podstatě jako science fiction, jako román z blízké budoucnosti. Realita mě ale předstihla. Všimněte si, že od ekonomické krize v roce 2008 a migrační krize v roce 2015 jsou lidé mnohem náchylnější k tomu, věřit zkratkovitým, rychlým a jednoduchým řešením, tedy populismu.

Na Slovensku je například portál hlavnespravy.sk. Tváří se jako normální zpravodajský server, ale denně publikuje lež za lží. Dosahuje přesto návštěvnosti milión kliků měsíčně, což je návštěvnost velkých zpravodajských portálů. Je to až strašidelné. Nejen že je ve zprávách strašná stylistika a gramatika, ale obsahově je to horší než normalizační tisk.

Bude to nesmírně těžké. Obecně si myslím, že cestou k nápravě je vzdělávání. Čtení v médiích by se mělo učit od základní školy, děti by měly být vzdělávány v tom, jak rozpoznávat falešné zprávy a jak si ověřovat zdroje a autory. Měly by se učit rozeznávat, zda jde o autentický materiál, nebo kompilát z cizích zdrojů.

Je to velmi náročný úkol a čeká i na generaci, která teprve přijde. Potrvá to dlouho, ale ten boj nesmíme vzdát. Každý má právo na svůj názor, ale nikdo nemá právo na svá vlastní fakta. Nesmíme dopustit, aby se lež vykládala jako alternativní pravda.

Přesně tak, to je další nebezpečí. Nedávno jsem viděl krátké video, v němž byl sestříhaný krátký projev Baracka Obamy. Počítačovou technologií mu byly vloženy do úst čtyři naprosto různé věty a ve všech případech to vypadalo neuvěřitelně autenticky. Na první pohled jsem nebyl absolutně schopen určit, který z těch čtyř projevů je originál.

Trollové používají špičkové technologie, mají svůj rozpočet a velkou databázi toho, jak falešné zprávy vytvářet.

Zcela určitě, pořád je to především literární dílo. Mnoho lidí je překvapeno, protože si mysleli, že to bude kniha temná, vždyť téma trollování je něco negativního. Já v ní ale vnímám silný humorný podtext. Myslím si, že kdyby svět trollů nebyl tak mocný a strašidelný, je vlastně velmi směšný.

Když si čtu nějakou manipulativní zprávu, bavím se při ní. Potom si ale uvědomím, kolik lidí jí věří. To je šílené. Navíc ti, kteří manipulativní informace šíří, to berou velmi vážně. Ale já si z jejich světa dělám i trochu legraci.

Mimochodem, trollové si často říkají nezávislí žurnalisté, mají mezi sebou své celebrity, scházejí se, mají své festivaly. Na Slovensku nejsou všichni anonymní, někteří jsou velmi hrdí na to, že jsou zástupci propagandistického světa. Mnozí se oficiálně střetávají s ruskou ambasádou, nechávají se tam zvát a velebit. Dnes už je dokázáno, že Rusko je země, odkud přichází velká část manipulativní propagandy.

Pro mě je to přitom velmi těžko uchopitelné, protože miluju ruskou kulturu. Dokonce organizuji akce s ruskými spisovateli, například s Ljudmilou Ulickou nebo Michajlem Šiškinem. Jsou to velcí oponenti dnešního ruského režimu a myslím si, že bychom tuto část ruské společnosti měli podporovat.

Zůstávám, ale už čtyři roky nejsem ve svobodném povolání. Mám tři děti, rodinu a pracuji v bratislavském Goetheho institutu. Mám na starost německou knihovnu a pořádám literární akce na podporu čtení. Je to má každodenní práce, takže píšu ve volném čase. A překládám z německého jazyka prózu a divadelní hry.

Mohu vám zatím jen prozradit, že píšu knihu o tom, co by bylo, kdyby Slovensko nikdy neexistovalo. Jde o utopický román o tom, jak by to vypadalo, kdyby v roce 1918 vzniklo jenom Česko a na dnešním území Slovenska bylo dále Uhersko. Očekávám bouřlivé politické reakce.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: