Článek
Repertoár večera tvořily jak klasické skladby, tak valčíky, které miluje a hodně se jim věnuje, rovněž árie z oper, skladby z muzikálů či národní písně. Tedy kde co. Protože by to ale s ohledem na výše uvedenou frázi bylo samo o sobě na bezmála tříhodinový halový koncert s přestávkou málo, upravil vše tak, aby to bylo tak nějak zábavné.
Je samozřejmě na každém vyhodnotit si, jestli předstírání muzikantů, že během hraní pijí a alkohol si posílají z ruky do ruky, komické bylo, či byl vtipný poněkud chaotický nástup do druhé části večera, kdy hudebníci v podstatě předváděli několik laciných scének odehrávajících se na pódiu vedle sebe, anebo zda povinná lehká gymnastika sboristek dění na scéně jakkoli prospěla.
Objektivně nicméně dlužno podotknout, že to publikum baštilo a že si přídavky, které na konci přišly, opravdu žádalo.
André Rieu se svými třemi tenoristy.
André Rieu velká gesta umí.
Rieu přitom na scéně nebyl ani tak houslista, jako spíše velký šéf, dirigent a moderátor. Jeho mnohdy strojeně upřímná slova o lásce k hudbě a spojování lidí skrz ni překládala do češtiny hráčka na piano, která na začátku prozradila, že je napůl Češka a napůl Nizozemka.
Její překlad byl občas zajímavější než slova protagonisty, zvláště když si třeba tak docela nevěděla rady s větnou stavbou. Pojem „sakra špatné počasí“ (slušně řečeno) například přeložila jako „počasí jako na prd“.
Členové orchestru hráli v pestrobarevných šatech, kromě zmíněných vokalistek je doprovázeli tenoristé i sopranistky, o jejichž kvalitách by se asi v kruzích klasické hudby diskutovalo.
Dostavil se i soubor skotských dudáků, čínské zpěvačky, a hlavně bylo pořád tak milo a veselo, že za tím hudba kapánek zanikala. Celé to nápadně připomínalo zábavný pořad československé nebo východoněmecké televize z osmdesátých let.
Pohled na pódium koncertu Andrého Rieuho.
André Rieu v Praze.
Přičteme-li kýčovité projekce na obrazovce za zády orchestru a třeba Rieuho hloupou nápovědu divákům o tom, že následující árie v podání tří tenoristů mívá každý večer ovace vestoje, které se ale v Praze nedostavily, byl to hlavně kabaret na velké scéně, v jehož osidlech někteří umělci marní svůj talent vedle těch, kteří se v něm našli.
André Rieu byl ale spokojen. Lidé tleskali a o to jde v jeho programu v první řadě. Co na tom, že z haly odcházíte s pocitem, že to byla sice švanda, orchestr hrál slušně, ale z muziky si vlastně pořádně nepamatujete nic.