Článek
Jak se vám daří?
Někdy je to dobré a jindy to moc dobré není, ale zaplaťpánbůh. Každopádně jsem kvůli ne úplně ideálnímu zdravotnímu stavu musel snížit počet koncertů z loňských v průměru deseti na pět měsíčně. Nejsem už tedy pod takovým tlakem, snížili mi dávku medikamentů, a tím pádem je mi trochu lépe, než mi bylo na konci minulého roku. Tehdy jsem měl pocit, že melu z posledního.
Zájem o koncerty by ale byl, že?
Byl – takže se tímto omlouvám všem pořadatelům, na jejichž akce nemůžeme s kapelou přijet. Bohužel už to nejde. Přitom koncerty jsou to, co mě na muzice baví nejvíc. Byly časy, kdy jsme jich hrávali až osmnáct měsíčně. Týden jsme byli pryč, potom jsme přijeli domů, vyprali si trička a za dva dny jsme zase odjeli hrát. Také jsme se v té době dost rozváděli či rozcházeli, protože to pro naše ženy a přítelkyně bylo mnohdy nepřijatelné.
Který koncert byl pro vás nejdůležitější?
Každý koncert je důležitý, ale nemohu nezmínit srpen 1990, kdy jsme v Praze na Strahově hráli před Rolling Stones. Dotkli jsme se tehdy něčeho, čeho se běžný občan v téhle zemi asi nikdy nedotkne. Byl to úplně jiný svět.
Z našich koncertů jsme například byli zvyklí mít před sebou odposlechové monitory, které když hrály slušně, tak to bylo úžasné. Na Strahově byly ale monitory nejenom před námi, ale i ze strany, nad námi, a dokonce v podlaze. Mohl jsem si vybrat, odkud chci svou kytaru slyšet, a slyšel jsem ji zespodu. Navíc k nám byli technici Rolling Stones velice vlídní.
Vladimír Mišík se chystá nahrát ještě další album.
Setkali jste se se členy Rolling Stones?
Setkali jsme se s nimi den před koncertem v restauraci Rybárna. Paní Olga Havlová tam pozvala některé pražské muzikanty i členy Rolling Stones na pivo, jak se to tehdy dělalo. Stouni z toho byli trochu zaskočeni, protože na stole nebyly ani brambůrky, jen ta piva.
Zpěvák Mick Jagger nakonec neodolal a objednal si rybu. Přinesli mu kapra, on do něho zakrojil nůž, pak se podíval kolem sebe a řekl: Vždyť jsou tam kosti.
Trochu jsem se, pravda, styděl, ale zase to bylo neformální.
Před čtyřmi lety vyšlo výběrové album balad Královský večer. Věděl jste už tehdy, že bude pokračování?
Kdybych řekl, že jsem to nevěděl, tak bych lhal. Věděl jsem, že vydavatelství Supraphon má archív našich nahrávek a bude s ním chtít něco dělat. Vyšly boxy Déjà vu a pak se mě lidé z vydavatelství zeptali, jestli bych neměl ještě nějaký další nápad.
Já jsem jim řekl, že když vyšly balady, tak bychom mohli vydat i jejich protiklad, tedy svižné pecky. Pracovní podtitul byl Rock’n’roll, ale protože u nás to slovo není zažité, tak jsme to nazvali po česku – Bigbít.
Je to výběr svižných pecek, které od začátku do konce šlapou v různých tempech. Dělal jsem ho já – je sestavený podle mého osobního vkusu.
Nejsou na něm ale některé skladby, které by člověk očekával...
To se samozřejmě přihodilo, ale já jsem to nechtěl dělat takzvaně po srsti. To by bylo příliš jednoduché, protože bych na desku vybral jenom nejznámější písničky, tedy – v uvozovkách – hity. Ty mě ale nebaví.
Kdysi jsme natáčeli ve studiu album a v dalším studiu nad námi točila jedna velmi populární kapela. Jednou její členové vyběhli ven a řvali: Máme hit, máme hit!!!
My jsme takhle nikdy neuvažovali. Nikdy jsme neskládali písničky tak, aby je hráli v rádiích. Však se jich také moc nehraje, ale my jsme spokojeni. Máme samozřejmě v repertoáru skladby, které jsou populární. Kupodivu to ale nejsou písně, u kterých by to člověk čekal. Snad kromě Co ti dám, lásko, pod stromeček.
Vladimír Mišík na festivalu Krásný ztráty - Live 70.
Nikdy jste neměli pocit, že jste nahráli písničku, která bude hitem?
Nikdy. Ale samozřejmě jsme se z mnoha písní radovali, když jsme měli pocit, že jsou dobré.
V naší kapele byli a jsou různí lidé. Jedni preferují jeden druh písní, druzí jiný a další také jiný. Funguje však mezi námi diplomatická dohoda, a tak jsme se většinou domluvili. A když někdo z muzikantů v některé písničce nechtěl ve studiu hrát, protože se mu nelíbila, ostatní to respektovali. Někdy to ale nevyšlo a někteří z kapely odešli. V mezilidských vztazích v hudebních skupinách to tak bývá.
Bude po výběrech balad a bigbítových písniček další pokračování?
Nevím. Nejraději bych ale nahrál novou desku, dokonce se o ní už bavíme a máme první demosnímky. Zahráváme si s myšlenkou, že k jejímu natáčení přizveme producenta z trochu jiné hudební scény.
S Královským večerem pojí novinku vizuální ztvárnění obalu. I ten mají na svědomí Karel Haloun a Luděk Kubík, kteří dali kompilaci rozměr papírové DVD krabičky. Inicioval jste to vy?
Výtvarník Karel Haloun je můj dlouholetý kamarád. Mám dojem, že udělal obaly všech našich desek vyjma druhé, kterou připravil Míra Jiránek. Cítím, že ho stále vnitřně vzrušuje možnost dát obalům osobitou podobu, a to mě těší.
Řekli jsme si, že dáme Životnímu režimu zase formát DVD, do bookletu doplníme texty i jejich překlady do angličtiny, až z toho v podstatě vznikla kniha poezie. V tomhle formátu se texty čtou lépe. Když my starší chceme číst texty v klasickém cédéčkovém bookletu, musíme si na to vzít lupu. Proto jsme se dohodli na větším formátu.
Tuhle jakoby knihu si vezmete do ruky, pustíte si desku, pohodlně si sednete, třeba se skleničkou, a vznikne hezká chvíle. Byl bych rád, kdyby to tak bylo, a doufám, že to lidé ocení.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: