Článek
Výstava Jan Zrzavý ze sbírek soukromých sběratelů, jež je k vidění v pražském Museu Kampa do 1. července, však může tuto tezi do jisté míry poopravit.
Expozici tvoří díla pocházející z privátních zdrojů, a tudíž nebývají často nebo vůbec prezentována na veřejnosti.
Některé motivy jsou sice velmi známé, ale umělec je vytvořil v mnoha verzích. Proto kurátorky Martina Vítková a Petra Patlejchová rozvěsily na několika místech galerie na stěnu kolekci podobných obrazů vedle sebe.
Díky tomu si lze udělat ucelenější představu o tom, jakým způsobem autor modifikoval známá témata bárek na moři, pláží nebo vesnických motivů.
Umělec život tvoří
Dalším fenoménem výstavy jsou Zrzavého citace (česky i anglicky) na rozvěšených panelech. Díky nim lze do jisté míry pochopit jeho duchovní svět, který přenášel na plátna.
Když tvrdí, že malíř profesionál napodobuje život, ale umělec jej tvoří, vkládá tím čtenáři do ruky pomyslný konec provazu, který se stává určitým vodítkem pro pochopení jeho vizuálních záměrů.
Stěžejním tématem, jež malíře inspiruje a vzrušuje zároveň, je krajina. Jestli je městská, přímořská, či venkovská, to ve své podstatě nehraje roli.
Co všechny vhledy sjednocuje, lze nazvat zasněným nostalgickým smutkem. I když Zrzavý přiřazuje smutek a temnotu výhradně české krajině, s odkazem na dětství, lze tyto faktory vypozorovat i v ostatních.
Olej Via Appia z roku 1936 je toho důkazem. Klikatá cesta se vlní k horizontu mezi temnými stromy, které ji lemují. Připomínají popravčí kříže, na nichž skončilo 6000 účastníků Spartakova povstání proti Římu v roce 71 př. n. l.
Dalším oblíbeným malířovým tématem je moře. Jako by ho přitahovala klidná azurová hladina pod zlatavým benátským sluncem či modrozelená vodní masa vstupující do nekonečné nebeské klenby na pobřeží Bretaně. Možná v jeho klidné velkoleposti viděl nekonečnost boží přítomnosti.
Něžnost ženské krásy
Zrzavý se nikdy nebránil náboženským otázkám, miloval bibli i Krista, zajímala ho duchovní mystéria i židovská religiozita. Symbolem pro zhmotnění těchto věcí byla pro něj postava anděla. Často ho zobrazoval coby androgynní bytost, protože anděl je bezpohlavní.
Při pozornějším pohledu si ale nemůžeme nevšimnout, že jeho andělé mají v sobě něžnost ženské krásy. Protáhlé ladné obličeje a labutí šíje evokují Leonardovu Monu Lisu, Modiglianiho krásky či svaté z olejů El Greca. Někteří mají renesanční či barokní výraz, jejich oči prozrazují hluboký smutek i latentní erotickou vyzývavost.
Ale na výstavě najdeme i zobrazení, které posouvá služebníka božího spíše do říše snů a fantazií. Olej na plátně Letící anděl (1930) se opírá o kontrast dvou dominantních barev – modrozeleného podkladu (symbolizujícího povětří na obloze i vlny na hladině) a růžové tváře.
Na ní jsou nejvýraznější oči a její celkový výraz evokuje picassovské kubistické masky avignonských slečen. Toto pojetí se blíží starořeckému vidění démona jako strážného ducha. Zrzavého tvorba, ač se to na první pohled nezdá, má v sobě mnoho dalších odkazů a symbolů.