Článek
Expozici doprovází i projekt Národní galerie v Praze, výstava Koudelka: De-creazione ve Veletržním paláci. Tento cyklus fotografií autor galerii daroval.
Přehlídka Návraty je koncipována podle chronologického klíče a kurátorka Irena Šorfová ji rozdělila do sedmi tematických kapitol. Každý návštěvník se při vstupu do galerie stává symbolickým stopařem v Koudelkově profesním životě.
Na konci cesty ho čeká místnost, v níž je na půlkruhovém panelu jeho životopis s časovými body, zásadními událostmi i osobními fotografiemi.
Vybrat z takto do široka koncipované výstavy to podstatné a zásadní není lehké. Přesto lze vyzdvihnout dvě kapitoly, které Koudelkův výtvarný rukopis nejlépe charakterizují a jejichž společenský dopad mu změnil život.
V expozici jsou i fotografie z okupace 1968.
Cyklus Divadlo 1962–1970 představuje originálně pojaté momentky z představení v pražských scénách Divadle za branou, Komorním divadle, Divadle Na zábradlí, Tylově divadle a Národním divadle.
Výtvarně stojí snímky na kontrastu černé a bílé. Mají také hrubé zrno, takže připomínají staré tisky, a jsou místy i rozostřené, aby podtrhly dynamiku děje.
Připomínají spíše ikonická díla barokních mistrů než moderní médium dvacátého století. Mnohde ani herce na obrázku nelze poznat. To je však podružné, důležitý je dojem, kterého autor docílil mimo jiné tím, že si například u režiséra Otomara Krejči vymínil, že bude chodit na scéně mezi herci, a na představení se mnohokrát vracel.
Důležitost absolutní blízkosti hraje roli v cyklu Invaze 1968, který zachycuje vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Koudelka se nerozpakoval vylézt na projíždějící tank, stoupnout si na pár centimetrů k ruskému automatčíkovi či strčit aparát až pod nos křičícího oficíra.
Ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková a Josef Koudelka.
Proto jsou jeho snímky z této historické tragédie jedny z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Na vernisáži autor řekl, že tehdy čekala zajímavá fotografie takřka na každém rohu.
Mezi nejsilnější snímky patří ten s pohledem na vyklízené Václavské náměstí a v popředí je natažená ruka s hodinkami. Středoevropský čas ukazuje sice něco po jedenácté, ale ten politickohistorický odměřuje za minutu dvanáct.
K podobnému tématu se Koudelka vrátil v rámci cyklu Exily 1968–1994 (v roce 1970 emigroval). Snímek Španělsko, 1976 má v prvním plánu opět ruku s hodinkami, ovšem místo vylidněného náměstí je na něm panenská krajina. V tomto případě je téma podobné, ovšem kontext odkapávajícího hmotného i duchovního času je jiný.
K silným momentům patří i série Cikáni 1962–1970, která vznikla v romských osadách na východním Slovensku. Černobílá forma zobrazení akcentuje jejich archaický způsob života a snímky připomínají historické podobenky indiánských válečníků vzniklé na konci 19. století.
Výstavu pomyslně uzavírá kolekce Panorama 1986–2017, která ukazuje jinou formu vyjádření. Autor zobrazoval krajinu panoramatickým objektivem, takže vznikly úzké snímky, na nichž jsou zachyceny proměny krajiny způsobené lidmi.
Josef Koudelka na tiskové konferenci uvedl, že by byl rád, aby to nejlepší, co nafotil, zůstalo v naší republice. Dílo člověka, jenž se prosadil v cizině a stal se členem prestižní agentury Magnum Photos, si to bezpochyby zaslouží.