Hlavní obsah

Tatiana Vilhelmová: Při natáčení potřebuju poťouchliny

Novinky, Stanislav Dvořák

Tatiana Vilhelmová hraje ve filmu Tátova volha dceru Elišky Balzerové. Společně vyjedou ve starém ruském autě na tragikomickou cestu za účelem nalezení nemanželského syna (a bratra), který možná ani neexistuje.

Foto: Cinemart

Tatiana Vilhelmová a Eliška Balzerová

Článek

Měli jste také za komunistů volhu?

Ne, já si pamatuju takové ty modernější, ale tadytu opravdu ne. My jsme měli asi žigula a pak škodovku.

Máte s postavou dcery něco společného?

Tohle je nejzáludnější otázka. Já sama nevím. Nejsem takový ten herec teoretik, který by si to rozebral, já se řídím hlavně intuicí. Co si ze sebe beru, těžko dokážu posoudit. Něco vytahuju, ale u téhle role jsem se hodně nechala vést režisérem, protože on ji cítil daleko méně energickou. Pomalejší. Stále mě vracel. Chodíš moc rychle, mluvíš rychle. Tohle bylo hrábnutí si do cizího života.

Je vám sympatická?

Je, je to tichý bojovník, což je mi příjemné. Dělá se trochu komplikovaněji, lepší se dělají křiklouni, tady je to taková klidná síla a to mě baví. Tito lidé mají cestu pomalejší, ale ten výsledek pak vždy je. Což u křiklounů ne.

Introverti se těžko hrají, extrovertka vedle vás zastiňuje, ne?

Ano, když jsem si přečetla scénář, tak jsem dokonale věděla, jak bych hrála tu roli Elišky. Tak to bývá.

Foto: Cinemart

Jak se hraje s Eliškou Balzerovou?

Skvěle, já jsem našla vyváženého parťáka v přístupu k natáčení. Mně nevadí jít po natáčení a mít zkoušku na další den. Nevadí mi jet to víckrát. Mně opravdu jde o to, abych to dělala co nejlépe, ale zároveň potřebuju mít za kamerou legraci. Vymýšlet poťouchliny. V tomhle jsem měla partnera. Někdy máte herce, který jen pracuje a je zalezlý a soustředí se. Někdo naopak vymýšlí legrácky, ale pak před kamerou, když ho poprosíte ještě jednou, tak už není ochotný. Tady jsme si moc rozuměli a lidsky jsme si rozuměli naprosto.

Její postava říká, že nevěra stejně vždy přijde, tak je lepší si to doma říkat otevřeně. Trochu zvrácenost, ne?

Není to zvrácenost, ale takhle: ukázalo se, že to, jak tvrdí, že se rozhodli žít, stejně nefungovalo a že to tak nebylo. Byli v tom uzamčení a smutní. Myslím si, že takhle to zákonitě musí být.

Ale říkat dopředu, že mi něco chybí, že chci víc společného času, chci partnera, to ano, když tohle zveřejnuju, tak má partner šanci říct, pojďme se domluvit. Jestli spolu chceme žít, tak je mým úkolem naplnit tvou nádrž a naopak.

Výběr článků

Načítám