Článek
Váš film nemá jednoho hlavního hrdinu, ale mnoho postav, které mají ve filmu zhruba stejný význam. Bylo těžké takový scénář napsat?
V zásadě ne. Byla to příjemná změna, bavilo nás to. Každý den nás čekalo něco jiného, dávali jsme scénář dohromady z mnoha kousků, bylo to velmi milé. Stejně tak při natáčení – užili jsme si s celou tou spoustou lidí hodně zábavy.
Neměli jste pak trochu strach ze známého rčení „hodně zábavy na place, málo v kině“?
Neměli, protože v našem filmu nejde o vytváření legrace. Všechny ty postavy se chovají naprosto vážně a z jejich chování vyplývá komičnost jednotlivých situací i celku. Takže jsme se sice dobře bavili, ale nevyráběli jsme humor. Kouzlo smíchu v kině je právě v tom, když lidé mají důvod smát se vážným věcem.
Chtěli jste ironizovat velké svátky a oslavy obecně?
Ano i ne. Samozřejmě tam určitá nadsázka nebo možná i ironie vůči takovým oslavám je. Ale my jsme chtěli především podat obraz dnešní francouzské společnosti. Nikoliv prostřednictvím romantické komedie, ale zachytit lidi při práci, v jejich sociálním postavení i ve vztahu k majiteli firmy. Vesměs jde o zkrachovalé existence, které se snaží najít svoje místo, zapadnout. Chystaná oslava je spíše jen kulisa, v níž se film odehrává.
Eric Toledano v Praze
Proč jste si ze všech možných oslav vybrali zrovna tu svatební?
Protože je to výborná příležitost pozorovat lidi, zachytit sociální rozdíly podle práce, kterou při její přípravě vykonávají, postavení, které na těch přípravách mají. Navíc je to stresová situace, všichni jsou nervózní, pod tlakem, protože svatba je den, který se – většinou – ve stejném složení lidí neopakuje, nic na něm nelze příště opravit. Všichni se chovají trochu jako blázni. A to je skvělá situace pro tento druh komedie.
Máte některou z těch pestrých postav, které jste ve filmu shromáždili, nejradši?
To je těžké. Mám je rád všechny, protože bych nemohl psát postavu, kterou bych rád neměl. Ten koho nemám rád, mě vlastně nezajímá a nemám důvod rozvíjet jeho charakter, psychologicky s ním pracovat…
Já mám nejradši ty dva Pákistánce, kteří mají „ruce dozadu“, ale výborný humor.
Ano, mají i určitou poezii. Na přípravě takové velké svatby se sejde multikulturní společnost, která každého akceptuje. Ti dva se sice přišli jen najíst a vydělat peníze, pracovat se jim moc nechce, ale jsou pro diváky komičtí a také jsou velmi dojemní.
Jak jste s Olivierem Nakachem na tomto scénáři pracovali, tvořili jste každý „svoje“ postavy a pak je skládali do příběhu?
Psali jsme jako vždycky společně. Je to pokaždé nejdřív ping-pong nápadů, které nahodíme, pak je seřadíme a rozdělíme si, co kdo rozepíše. Máme počítače proti sobě, vyměňujeme si dialogy, a tak si navzájem děláme první publikum. Přehazujeme si nápady a testujeme, jak fungují. Je to doslova každodenní spolupráce, trávíme spolu při psaní veškerý čas. A při natáčení je to stejné, jsme pořád spolu. Stejně jako hudební kapela nebo třeba jako Simon a Garfunkel.
Měli jste s Olivierem stejný smysl pro humor od začátku spolupráce nebo se postupně vyvíjel a přibližoval?
My jsme společně vyrůstali, takže to bylo snadné, měli jsme stejnou partu kamarádů, a tedy i náš smysl pro humor se vyvíjel společně, od mládí jsme se smáli stejným věcem.
Když jste točili Nedotknutelné, čekali jste takový úspěch, nebo vás překvapil?
Vůbec jsme ho nečekali! Ten film vidělo 50 miliónů diváků, to je předem naprosto nepředstavitelné číslo! Ano, věděli jsme, že to je dobrý příběh, že máme vynikající herecké obsazení, a že by tedy mohl mít úspěch. Ale 50 miliónů? Ani nápad. A nečekali jsme samozřejmě ani to, že Američané budou chtít natočit remake, natož že vzniknou předělávky v Indii a v Argentině. Americký remake s Bryanem Cranstonem, Kevinem Hartem a Nicole Kidmanovou bude mít premiéru v březnu (v českých kinech 22. 3. – pozn. red.).
A dvanáct zemí už Nedotknutelné uvedlo jako divadelní hru – Německo, Kanada, Itálie a další. Všechno, co se kolem toho filmu dělo, bylo neuvěřitelné, nedá se to nikdy předvídat a myslím, že ani opakovat. Ale doufám, že i náš nový film se bude divákům líbit.