Propaganda jako umění a umění jako propaganda

Na začátku expozice jsou sovětské oslavné plakáty lákající na lepší zítřky. Jsou učebnicovým příkladem toho, jak má vypadat trefná a jasně cílená propaganda. Především je z nich jasné, že kladným hrdinou je dělník nebo rolník, padouchem buržuj a kapitalista. Figury pozitivních postav vypadají, jako by je někdo vytesal ze skály. Působí strojeně a připomínají pomníky.

Třeba na posteru anonymního autora z roku 1930 k výročí revoluce je hlavní figurou nakročený dělník s kladivem přes rameno. Tyčí se v prostoru coby oslavný monolit zřízení a pracovní pomůcka je v tomto případě symbolem nejen práce, ale i ozbrojené pěsti dělnické třídy.

Pokud si však dáme oslavnou rétoriku děl takříkajíc do závorky a zaměříme se jen na výtvarnou stránku věci, je třeba ocenit vysokou řemeslnou i uměleckou úroveň tvůrců.

Plakát Jurije Pimenova z roku 1930 na oslavu pětiletky je příkladem dynamiky futurismu, pracujícího ve prospěch definitivního výrazu. Červená lokomotiva se nezadržitelně řítí bílou plochou a přetrhává lana, která klade na koleje reakce, aby ji zbrzdila. Hmota stroje je zkarikovaná, aby byla akcentována její síla a rychlost.

Díla zpracovávající totalitní systém klasickými výtvarníky ho neglorifikují, ale naopak zesměšňují, odhalují negativa a ukazují jeho pravou tvář. Olej Musí být spolu od Viku Ban Jiránkové je složen z patnácti okének a v každém z nich se odehrává jeden příběh.

Najdeme tam princeznu s rudou hvězdou na čele, režiséra Hitchcocka s klapkou a nápisem Back In The CCCP nebo houpacího koníka na podvozku tanku. Výtvarnice si vystačila s černošedou barvou a rudě vyznačila jen určité prvky (hvězdu, nápis, vyznamenání).

Velkou vypovídací hodnotu má ilustrace Miroslava Jiránka Bratrská pomoc. Nekonečné řady kamenných piedestalů zdobí kromě hvězdičky v čele i ocelová monstra tanků s výhrůžně ztopořenými hlavněmi.

Pointu celé výstavy stanovilo pomyslně prostorové dílo sochaře Jana Švankmajera Konec stalinismu v Čechách. Bělostná busta diktátora Stalina má natřenou hlavu tak, aby to připomínalo českou vlajku, a před ní jsou tři plechovky s barvou. To vše stojí na stolku, z jehož pootevřeného šuplíku trčí válečky na nudle.

Každý by si na této výstavě měl při sledování děl uvědomit, kam až může jakýkoli totalitní systém člověka zavést.