Článek
Prezentovanou tvorbu lze rozdělit na dvě skupiny. V jedné jsou tvůrci, jejichž humor se opírá o vtipný text, ve druhé autoři, kteří slova nepotřebují a sázejí na transparentnost výtvarného vyjádření.
Vladimír Renčín, Dušan Pálka a Vladimír Jiránek pracují v drtivé většině s černou linií na bílém podkladě. Kompozice je vždy jednoduchá a na první pohled jasná. To proto, aby divák na obrázku nehledal nějaký skrytý smysl a mohl se okamžitě soustředit na text pod ním.
U dalších výtvarníků je hledání humorných situací už složitější. Černobílé či barevné obrázky mnohde skrývají jinotaje. Jan Hrubý vytváří práce podobné grafickým listům nebo ex libris a humorné prvky ukrývá do detailů. Podobně jako Václav Johanus, který si vytváří vlastní svět a teprve v něm modeluje komické situace. Vtip Stanislava Holého je naproti tomu postaven na groteskním gagu a absurdním momentu.
Vtip s nadstavbou
Na ten sází i Miroslav Barták, ale vždy v něm vypichuje výraznou a do očí bijící nadsázku. U Jiřího Slívy zase vtipy fungují jako reklamní letáky či plakáty. Stejně jako v nich musí být pointa jasná hned v prvním plánu.
Autory spojuje schopnost vymyslet komickou situaci, která má přesahující a tím pádem také nadčasový charakter. Jako příklad lze použít vtip Miroslava Bartáka. Jeho podstatou je komiksový pseudo dialog obyčejného člověka s moderním médiem, který v tomto případě představuje televizní vysílání. Na obrazovce plazmové televize je totiž jakýsi anonymní politik, který mluví za pultíkem s mikrofony. Muž procházející pokojem má pouze otočenou hlavu k němu a z úst mu jde komiksová bublina. Pointa se skrývá v jejím vnitřku, protože jsou tam dvě půlky vyšpulené lidské zadnice.
Stručné a jasné, není k tomu co dodat. Navíc jde o stále platící sdělení, kterému rozumí lidé napříč politickým spektrem i v různých zeměpisných polohách.
Člověk se musí u většiny děl nejen pousmát, ale zároveň také zamyslet. Protože dobrý vtip vždy disponuje nějakou nadstavbou.