Diváci na Colours of Ostrava na Midnight Oil nezapomněli

V pátek brzy ráno začalo v Ostravě pršet a hustý déšť vydržel bezmála celé dopoledne. Jakmile ale začal program, vysvitlo opět slunko a provázelo všechny vystupující do setmění. Celkově se trochu ochladilo, což čtvrtečním vedrem možná trochu znavení diváci uvítali.

Midnight Oil dorazili na festival v rámci svého comebackového turné. Byť jsou na scéně od roku 1976, v České republice koncertovali poprvé. Silné období prožívali v osmdesátých a devadesátých letech, v roce 2002 se ale rozešli a hudba je svedla dohromady až loni.

Jejich vystoupení připomnělo staré časy, kdy se hudba dělala poctivě v tom smyslu, že vše, co se na pódiu dělo, bylo opravdu naživo. Midnight Oil na to nezapomněli, a tak své hity představili přirozeně, živelně a se všemi nezaznamenání hodnými chybkami, které k takovému způsobu produkce patří.

Probírali se svým písničkovým archívem, zpěvák Peter Garrett si vystoupení náruživě užíval a mezi písněmi pohovořil i o kráse hudby či aktivismu jako důležité součásti života dnešního člověka. V minulých letech se koneckonců pohyboval na australské politické scéně, takže pravil o věcech, které jsou pro něho přirozené.

Koncert Midnight Oil měl spád, kapela zaujala nejenom spolehlivým výkonem (ne však rutinérským), ale i vokálními party a bubeník Rob Hirst sólem na obrovský kovový sud, který měl k tomu účelu nachystaný za bicí soupravou, a pak i sólem klasickým bubenickým. Znalí diváci zpívali texty s Garrettem a byla jen škoda, že se kapela rozhodla ani jednu další píseň po svém regulérním setu nepřidat.

Velmi působivý byl výkon londýnského rodáka Benjamina Clementina. Má nádhernou barvu hlasu a během produkce překvapoval pěveckou ekvilibristikou. Zpívá klasicky i fistulí a v písních ze svých dvou alb spojuje prvky experimentálního popu, avantgardy i moderní vážné hudby.

Doprovázely jej kapela a ženský sbor a on s jejich podporou předkládal pozoruhodně zaranžované skladby plné dynamických změn. Uprostřed koncertu se rozhodl, že diváky naučí jedno choreografické číslo a strávil tím patnáct minut. Byť na pódiu chvílemi působil trochu unaveně, jeho vystoupení byl zážitek.

Odpoledne se na hlavní scéně představil zpěvák Michal Hrůza se svou Kapelou Hrůzy a Janáčkovou filharmonií. Neobvyklé spojení přineslo pozitivum v tom, že byť přítomnost velkého hudebního tělesa vybízí k vytvoření košatých aranží skladeb, sérii dobře známých rádiových hitů doprovodili filharmonici vkusně, nenásilně, tedy tak, aby jim ponechali jejich tvar.

Tento záměr se rozhodně vyplatil, protože Hrůzovy písničky jsou silné ve své původní podobě a zásadní aranžérské vklady by jim mohly vzít kouzlo. V jeho případě totiž písničková jednoduchost a přímočarost dávno obstály.

Původně Alžířan Meddhi Hadab představil své ve Francii usazené Speed Caravan v dravé kondici. Hrál na elektrifikovanou arabskou loutnu oud a vytvářel tak ostrý zvuk s tahem rozjeté rockové mašiny. Základním motivem skladeb byla berberská muzika, výsledkem hardrockové vypalovačky. Další skvělý festivalový zážitek.

Irští poprockeři Walking On Cars byli poněkud nezáživní, z jejich písniček nevyzařovalo tolik energie, jak by se od kapely s rockovým gruntem čekalo. Naopak na menších scénách spojením elektroniky a posthardcoru mile překvapili ostravští The Truth Is Out There, jejichž set byla náruživá a nebývale melodická drtivá jízda, britští indiepopoví Teleman či nádherným „nakřáplým“ hlasem a talentem pro výrazné, a přitom vlastně jednoduché skladby obdařený liverpoolský písničkář Louis Berry s kapelou.

Areál Dolní oblasti Vítkovic je zaplněný, odhadem přišlo na padesát tisíc diváků. U jednotlivých scén je tedy obvykle dost přihlížejících na to, aby si účinkující vychutnali nejenom koncert s velmi dobrým nazvučením, ale i podporu publika.

Hvězdami sobotního a poslední festivalového večera budou Jamiroquai a Justice.