Článek
Především ve Watersově hlavě se zrodily motivy, nápady i celé plochy skladeb z klíčových pinkfloydovských desek Dark Side Of The Moon (1973), Wish You Were Here (1975) nebo The Wall (1979).
Poslední jeho kapelní účastí byla ta na The Final Cut z roku 1983, potom se s ostatními rozešel a vyrazil na sólovou cestu, na níž na svou předešlou práci navazoval. Minulé rockové album nicméně vydal v roce 1992 (Amused To Death). Kolekce Ca Ira z roku 2005 je operní, a tak je novinka jeho návratem po pětadvaceti letech.
V textech na ní jsou především obavy. Třeba z nástupu Donalda Trumpa na post amerického prezidenta, ekologických katastrof i válečných konfliktů, také z evropské krize v přístupu k uprchlíkům. Je v nich ale též láska, neboť Waters prý právě prožívá hluboké zamilování.
Tematicky se tedy nemění, je pořád politický a sociálně citlivý, nadto vše praví jasně, napřímo a bez vytáček. Naléhavost v jeho hlase pak jeho obavy podtrhuje a nutí posluchače zamyslet se, nebo alespoň vzpomenout.
Obal nového alba.
Album má mimořádně silný začátek. Po úvodní hlasové a zvukové koláži zazní Deja vu, a skoro to vypadá, jako bychom poslouchali píseň z desky Wish You Were Here. Takovou atmosféru má, stejně tak přesvědčivost i nosný nápad.
The Last Refugee v tom duchu pokračuje, jenom je trochu modernější, jako by stála pod lehkým vlivem tvorby skupiny Radiohead. Zřejmě je to tím, že se na desce podílel producent uvedené kapely Nigel Godrich. Smell the Roses zase jako by vypadla z dalšího alba skupiny Pink Floyd, Animals.
Waters se zkrátka nerozpakuje být přirozený. Na jednu stranu je to logické, na druhou stranu by možná leckdo rád zaznamenal nějaký hudební posun.
Deska Is This the Life We Really Want? je proto hlavně pro fanoušky starých Pink Floyd. Těm, kteří hledají vývoj a modernu, bude znít trochu archaicky, možná až vykalkulovaně. Že je na ní ale odvedena poctivá a upřímná skladatelská i interpretační práce, je neoddiskutovatelné.