Albová žeň: Anna K., J. A. R., Harlej a Sebastian

Šest let trvalo zpěvačce Anně K., než přišla s novým albem. Během jeho příprav prožívala v první fázi období těžké, nicméně aby nakonec dosáhla tak uvolněného rázu, jaký deska má, musela se během času dostat do dobré kondice.

To se stalo. A pokud to bylo díky účasti v televizním programu StarDance, není divu, že kolekce Světlo tančí.

Její vyznění je sice v základu melancholické, vyzařuje z něho nicméně pozitivní paprsek. Jedenáct poprockových písniček je vyrovnaných, kolekce lehce plyne, nepadá jí řetěz, a pokud ji něco zpomalí, pak jen slovní obraty, které jako by vypadly ze slovníku padnoucího písním Anny K. (například „Kdo má smůlu, hledá štěstí, dostals pusu, jinej pěstí“).

Melodické linky písniček ctí hudební řeč, kterou se zpěvačka prezentovala v minulosti. Vyjma úvodní Vždycky se budeme znát, která se už stala rádiovým hitem, jsou ale ty ostatní veskrze nenásilné a neprvoplánové. Klenou se přirozeně, bez křeče, a stejně tak je Anna K. zpívá. Výsledkem je nehraná civilnost, výrazná zbraň zpěvaččiny tvorby.

Poslech alb kapely J. A. R. vyžaduje naladění se na stejnou hudební vlnu. Není to nic složitého, chce to smysl pro rytmus, funk, stylovou toleranci, respekt k rapu a také ochotu přijmout hravost a černý humor textů. To všechno bylo pro skupinu typické v minulosti a to všechno se týká i nového alba Eskalace dobra.

J. A. R. jsou hudebně mimořádně zruční, proto je třeba jejich instrumentální řeč přijmout a nechat působit. Na novince je však přece jenom patrné, že autoři hudby tentokrát hledali větší přímočarost. Písně jsou jasně nasměrovány od počátku k závěrečné pointě, a byť je na cestě podporují velmi kvalitní výkony muzikantů i zpěváků, pouť je to veskrze plynulá.

Rapové vstupy Oto Klempíře a Michaela Viktoříka velmi chytře provází osobitý pěvecký výraz Dana Bárty, a to všechno dělá z nového alba J. A. R. vlastně umělecký zážitek.

Pražská rocková kapela Harlej to má těžké. Jde na trh s již dvanáctým řadovým albem a z těch předešlých jsou její rukopis a zvuk tak dokonale dané, že každý pokus se z něho trochu vymanit či jej osvěžit je výzvou. Navíc je tu – řečeno v nadsázce – očekávání fanoušků, kteří s každou novinkou chtějí slyšet v podstatě takový sound, jenž je ke kapele připoutal.

Harlej to přesto zkusil. V naléhavé baladě Máme to spočítaný jsou slyšet živé smyčce, ve starší písničce Odcházím zpívá současný zpěvák Tomáš Hrbáček duet s bývalým zpěvákem Vláďou Šafránkem, což je milé spojení dvou klíčových období formace, závěrečná coververze písně Parlament kapely Plexis dává soundu Harleje také trochu jiný rozměr a v pěti případech je na albu i osobitá poetika textařů Jakuba Ryby a Pekaře.

Obecně nicméně platí, že na novém albu je jen málo skladeb, které by v koncertním programu mohly v budoucnu ohrozit pozice těch, které se staly fanoušky milovanými v minulých letech.

Sebastian je nový objev na české hudební scéně. Mladík z Liberce poutá pozornost především mladé generace, což je zcela přirozené a není třeba se nad tím jakkoli pozastavovat. Debutové album Hvězdy nicméně ukázalo, že mu mnohem více vyhovuje vydávání písniček singlovým způsobem s několikaměsíčním odstupem než formou kompletního alba.

Kolekce Hvězdy přináší jak úspěšné skladby z minulosti, tak novinky. V té mase hudby se ale obnažil určitý autorský a interpretační stereotyp, stejně jako menší textařská zručnost, ve které chybí zejména širší slovní zásoba a schopnost vyhnout se klišé. Zatímco jednotlivé singly ve své melodičnosti vysloveně zářily, celá kolekce se kvůli opakovaným motivům a stylové upjatosti stala poněkud stereotypní.

Sebastian je přitom striktní popový melodik, což je vlastnost, která je na české hudební scéně léta letoucí ceněna nejvíce. Má také příjemný hlas, pro svou budoucnost dobrý vklad.