RECENZE: Film Pátá loď vyhrál svou kategorii na letošním Berlinale

Loni soutěžil na Berlinale v sekci Generation 14Plus film Petra Oukropce Ani ve snu! a letos dostal Křištálového medvěda za nejlepší film v sekci Generation KPlus slovensko-český snímek Ivety Grófové Pátá loď. Ve čtvrtek vstupuje do českých kin.

Jeho hrdinkou je desetiletá Jarka, která žije neradostný život dítěte, jehož matka vlastně vůbec mámou v podstatném smyslu toho slova nechce být. Nechává Jarku samotnou častěji a déle, než je pro dětskou dušičku přijatelné, takže dívka jen marně touží po lásce, po objetí. Její soused, mladší klučina Kristián, na tom není o mnoho lépe, i když jemu alespoň nechybí dostatek předmětů, s nimiž se může „zabavit“.

V první části filmu jde tedy o příběh, který působí i prostředím bratislavského sídliště skoro obehraně, jakkoli může takové označení v případě smutného dětství působit cynicky. Ale jde o příběh podle skutečné události a Iveta Grófová věděla, co dělá, když nechala diváky prostřednictvím pomalých záběrů sledovat víc než důkladně, jak se dívenka se svou samotou (ne)vyrovnává.

Čin, ke kterému se pak odhodlá, je natolik šokující a film po něm nabere tak silné obrátky, že i divák, který se mohl v první části trochu nudit, pomalé tempo patrně pochopí a ospravedlní.

Dívka totiž sebere u nádraží dvě mimina v kočárku, která jí dala pohlídat matka patrně ještě horší než ta její, odejde s nimi do chatky v osadě a tam se s nimi ukryje. S vydatnou pomocí menšího Kristiána pak vytvoří rodinu, jaké se jim oběma nedostává.

Film je od momentu, kdy Jarka s kočárkem opustí nádraží, pro dospělého skutečně napínavý a nenechává ho v obavách o osud mimin v rukou dvou dětí vydechnout. Grófová, která napsala společně se zkušeným Markem Leščákem scénář podle knihy Moniky Kompaníkové, vymyslela dostatek nástrah, které děti překonávají, a leckdy nechybí mnoho, aby se stal malér.

Ale hrdinka je v klidu. Pro ni je toto rodinné dobrodružství naprosto samozřejmé a odzbrojující především jistotou, s níž dívka dává to, co jí samotné tak zoufale chybí. A způsob, jakým si prostřednictvím péče a lásky o ještě menší děti najde podvědomě cestu z vlastního trápení, působí přesvědčivě a dojímá hlavně dívčiným odhodláním postarat se tam, kde i matka dvojčat selhává.

Grófová vybrala pro dětské role výborné představitele: Vanessu Szamuhelovou, která je přesvědčivá jak ve své osamělosti, tak později v „mateřské“ roli. A Matúše Bačišina, který hraje dojemně klučinu, jenž ve světě, který si společně sami vytvořili, zcela přirozeně poslouchá tu starší z nich dvou a ochotně plní svou – poprvé v životě důležitou – roli.