Článek
Dialog mezi obyčejnými věcmi
K tomu, aby vznikl dialog, je potřeba vždy dvou prvků, které stojí proti sobě a poměřují se pomocí idejí, názorů, ale i materiální rozprostraněnosti.
Posledně jmenovaná forma je základem této výstavy. Expozici tvoří dvojice černobílých snímků vesměs z Prahy, které vždy propojuje nějaká tvarová podobnost. Jsou prosté lidského faktoru proto, aby vynikla tichá nehmotná důstojnost architektury, městských zastavení či periferní krásy.
Fotograf Jaroslav Kučera si všímá tvarových podobností u obyčejných věcí (Praha 2015, Horní Měcholupy, Na golfovém hřišti, © Jaroslav Kučera).
Jde o banální věci, které míjíme každý den ve městě či na vesnici a považujeme je za nezajímavé. Díky správně zvolenému úhlu pohledu na ně a zasazení do nečekaných kontextů z nich vznikají postmoderní, nebo surrealistická zátiší.
Myslitel Sokrates tvrdil, že základem skutečného dialogu je partnerství. Stejně tak je tomu i v případě vystavených snímků.
Výrazově silné dvojice
Zamřížovaný libeňský plynojem najednou komunikuje s klecí věznící budovu s reklamou Sony na Chodově, křivka skluzavky z Radlic navazuje kontakt s hadovitě prohnutým zástupem vlakových vagónů v Libni a výhrůžně visící čelisti rypadla v Holešovicích si na dálku povídají s podobně zavěšeným sakem na zdi v Libni.
Většina snímků je výrazově silná právě ve dvojici. Ale u některých děl jsme vizuálně konfrontováni s realitou téměř okamžitě.
Například v případě gigantické skluptury nahé ženy z Horních Měcholup od sochaře Davida Černého, která na dálku pomyslně flirtuje s trčícím továrním komínem na horizontu.
Jaroslav Kučera a kurátorka Daniela Mrázková.
Výstavu doplňuje stejnojmenná publikace, která je však proti ní rozšířená o několik dalších dvojic fotografií.
Expozici je možné chápat také coby originálního průvodce po městských či vesnických zákoutích.
A protože každý snímek má popisku s rokem i místem vzniku, můžeme se vydat danou lokalitu hledat a zkonfrontovat si vlastní vizuální dojem s tím, jak ho na fotografii zaznamenal autor.