Článek
Právo je mediálním partnerem projektu konaného pod patronací top modelky Lindy H. Vojtové, která je spolu s dědou zakladatelkou Nadačního fondu V. Petrova.
Symfonická báseň Pražský hrad byla komponována pro filmový dokument a vy jste ji potom dokončil. Jaká to byla práce?
Byl to dokument poněkud zvláštní. Za prvé to byl poslední film Jaroslava Kučery. Za druhé šlo o snímek, v němž nebyly žádné titulky, jenom obraz a muzika. Už když jsem ji psal, tak vlastně vznikala symfonická báseň. Dokonce jsme získali hlavní cenu dokumentárních filmů MFF v Madridu 1982. Neustále se to vysílalo při výročích a zvláště po projevech prezidentů republiky. Skončil socialismus a o dokumentu nic nevím.
Chtěl jsem, aby ho vnučka Linda Vojtová prezentovala po celém světě. Nevím ale, jestli je na indexu nebo se nesmí v televizi vysílat, a tak jsem se rozhodl, že když to nejde s obrazem, udělám to bez něj.
Jaký máte k této skladbě vztah?
Reprezentuje mínění českého autora ve vztahu k Pražskému hradu, k české státnosti. Jsem Čech a považuji za svou povinnost to, co jsem se tady naučil, státu vracet.
Loni váš koncert s Orchestrem Pražské konzervatoře dirigovala Miriam Němcová. Kdo to bude letos?
Miriam znám už jako mladou dívku, je v podstatě má žačka. Moc si jí vážím, udělala velkou kariéru. Tento koncert odehraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou mého dalšího žáka Marka Ivanoviče.
Vadim Petrov bude mít kon cert 4. prosince.
Díky své současné tvorbě se vlastně scházíte se svými žáky…
Je to životní koloběh. Když jsem jako mladý začínal, měl jsem velké štěstí, že jsem se seznámil se špičkami české kultury. Nejdůležitější bylo, že jsem od nich čerpal zkušenost a názory. Ve druhé životní etapě jsem je předával svým žákům a nyní jsem ve třetí etapě, kdy mi žáci a absolventi tuto péči vracejí. Je jich mnoho a tvoříme velkou rodinu.
Na koho z oněch špiček nejraději vzpomínáte?
Vzpomínám na jejich nadšení pro českou kulturu. Na rozdíl ode dneška, kdy jde především o ekonomický úspěch, jim šlo o úspěch umělecký. Věděli, že to, co vytvoří, musí sloužit tomuto národu. Byli to vlastenci, toho si nesmírně vážím. Ve svém soukromí to byli prostí lidé, měli své starosti, problémy. Ale prioritou bylo, aby kumšt, který dělali, věnovali posluchačům, a aby podpořili pozitivně život lidí, s nimiž tu byli.
Na valné hromadě DILIA jste říkal, že ministerstvo kultury jakékoli návrhy, které jste mu předali třeba ve věci autorského zákona, odmítlo akceptovat. Čím si to vysvětlujte?
Těžko se mi o tom mluví. V současné době se ten zákon projednává, a abychom prosadili zájem umělců, dali jsme se dohromady s herci, muzikanty, autory z OSA, překladateli. Čtyři až pět let jsme pracovali na novele zákona. Ministerstvo se tvářilo, že náš názor bude akceptovat, ale bohužel. Jsme hluboce zklamáni, že nepřijalo nic a do parlamentu nejde nic z našich připomínek sloužících ve prospěch autorů.
Co považujete za nejdůležitější?
Velice bych stál o to, aby si všichni, kteří ovlivňují veřejné mínění, uvědomili, že českou kulturu netvoří jen Barrandov ani Národní divadlo. To jsou jen její špičky. Tvoří ji obyčejní lidé, kteří si vytvářejí pěvecké a ochotnické divadelní soubory. Tam se tvoří česká kultura.
Nejvíc mě mrzí, že na tyto lidi ministerstvo zapomíná. Počínaje panem ministrem, který se stará o památníky, o holocaust, o landsmanšaft, ale neuvědomuje si, že lidé, když si chtějí zahrát české divadlo nebo společně zazpívat, musejí se složit i na nájem místnosti, v níž chtějí nacvičovat. To je třeba změnit.
Netlumočím tento názor jako pohled DILIA, ale jako zástupce mnoha kulturních institucí. Naše více než čtyřletá práce přišla vniveč. Několikrát jsme panu ministrovi nabízeli, že bychom se s ním sešli a řekli mu podrobně, co autoři potřebují pro svou existenci. Pan ministr na nás bohužel neměl čas. Jenže na koho má mít on i jeho pracovníci čas, když ne na lidi, kteří tu kulturu tvoří?