Článek
Jste plodný autor beletrie, zároveň odborník na keltské dějiny. Proč jste se rozhodl napsat román Ďáblova pečeť jako další případ sestry Fidelmy?
Jako mnoho věcí v životě to byla náhoda. Studoval jsem starý irský právní systém, jemuž se říká brehonské právo. Brehon je irský výraz pro soudce. Často jsem uvažoval o tom, že bych měl to téma více zpopularizovat. Celou věc urychlil nakladatelský redaktor, můj přítel, který se zmínil, že dává dohromady svazek irských detektivních povídek, a zeptal se, jestli jsem někdy nějakou udělal. A tak jsem napsal čtyři povídky, v nichž jsem stvořil Fidelmu, aby vysvětlovala starý právní systém i to, jak se ženy mohly stát právničkami. Všechny povídky vyšly v roce 1993, právě tehdy se Fidelma objevila v tisku.
Co následovalo?
Kontaktovalo mě nakladatelství Headline Publishers, zda by se Fidelma nemohla stát námětem románu. První román – Rozhřešení vraždou – vyšel v roce 1995. Dosud bylo vydáno dvacet pět románů a dvě sbírky povídek. Existuje samozřejmě několik povídek a dvě novely, které nebyly zařazeny do sbírek a jsou k dispozici v angličtině v elektronické podobě na Kindle.
Je pozoruhodné, že jsme opsali celý kruh, přes temnou dobu potlačování žen a jejich vyloučení z historie až k jejich návratu na místo, jež jim patří. Nejspíš jsem se nechal inspirovat slovy Fidelmina učitele brehona Moranna, který řekl, že pravda je mocná a zvítězí. Je to také motto Mezinárodního spolku sestry Fidelmy.
Co je při psaní historického románu nejobtížnější?
Rešerše, aby byla jistota, že příběh odpovídá době, v níž se odehrává, zejména její kultuře. Autor se musí vyhnout anachronismům. Neznamená to pouhé popisy oblečení, staveb a podobně, ale týká se to způsobu uvažování.
Proč jsou příběhy s Fidelmou zasazeny do Irska sedmého století?
Pro mne je sedmé století důležitým obdobím. Pro Irsko to byl začátek zlatého věku vzdělanosti, protiklad toho, za co lidé považují dobu temna v Evropě. Irsko byla nová křesťanská země a v mnoha ohledech tato změna stále probíhala. Zatímco se už vžilo psaní v ogamské abecedě, začaly se přejímat abecedy používané v Evropě, zejména karolinská latinka, a začala se rychle rozvíjet irská literární tvorba. Právě z tohoto období pocházejí právnické a historické texty i spisy náboženské a filozofické.
Existují vazby na české země?
Irové se v době temna rozptýlili po Evropě, zakládali opatství a křesťanské komunity na východě až v Kyjevě, na jihu v Tarantu v Itálii, na severu na Faerských ostrovech, taktéž v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii a na všech dalších územích mezi těmito zeměmi. Již v sedmém století před vznikem Velkomoravské říše přišlo mnoho Irů na území Čechů, kde pomáhali šířit křesťanství. Mezi Irskem a českými zeměmi byly ve skutečnosti dlouhodobé vztahy.
V roce 1629 založili irští františkáni v Praze klášter. Ulice, kde stál, se stále ještě jmenuje Hybernská, což je odvozeno ze slova Hibernia neboli Irsko. Jacob Smith z Balroe z irského hrabství Westmeath se stal v roce 1743 rektorem pražské Karlovy univerzity. Po anglickém záboru země mnoho irských rodin uprchlo a našlo nový domov v Čechách.
Existují i poměrně nedávné literární spojitosti. Eileen, sestra Jamese Joyce, se v roce 1915 provdala za bankovního úředníka jménem Franztisek Schaurek a založila si domov v Praze. Když byl Schaurek za zpronevěru propuštěn z banky, spáchal v roce 1926 sebevraždu. V roce 1928 se Eileen vrátila do Dublinu.
Jak to, že některé smyšlené postavy v anglické literatuře, třeba Sherlock Holmes, bratr Eadulf nebo Fidelma, jsou tak oblíbené, že se s nimi zachází jako se skutečnými?
Čtenáři si smyšlené postavy natolik oblíbí, že na ně pohlížejí jako na opravdové lidi. Poslední dobou si to čím dál víc uvědomuji u Fidelmy a Eadulfa. I pro mě se během let stali skutečností. Fidelmu dobře znám – její špatné nálady, slabůstky. Vím, co má ráda a čeho chce v životě dosáhnout. Vím, čeho si cení u Eadulfa, protože znám jeho osobnost. Má zesnulá manželka říkávala, že Fidelma mi stojí u ramene a diktuje mi příběhy. A v jistém smyslu je to pravda.