Článek
Napsal jste pět knih, z toho tři jsou povídkové. Považujete se za povídkáře?
Netroufl bych si to tak nazvat, spíše je to náhoda. Má předešlá knížka Takový sníh už nepadá byla sestavena z vyprávění a historek mého táty a o mém tátovi. O formu povídek si tedy přímo koledovala.
Pokud ale jde o novou knihu, původně jsem si myslel, že to bude román. Nakupilo se mi nicméně více nápadů a všechny mě lákaly ke zpracování. Ani u jednoho z nich jsem si však nebyl jist, jestli by pro ně byl rozsah románu adekvátní. A tak jsem se rozhodl použít všechny, které podle mého názoru stály za to, a vznikla kniha povídek.
Jak moc jsou v nich zastoupeny autobiografické prvky?
Mnoho autorů využívá zážitky a momenty ze svého života a vpisuje je do svých příběhů. I v mé knize jsou, ale nejde vysloveně o autobiografické příběhy. Jsou to jen některé střípky.
Kmotrem nové knihy Ilji Kučery ml. se stal rozhlasový režisér Karel Weinlich (vpravo).
Jak dlouho jste knihu chystal?
Asi rok jsem si dělal poznámky. Vždy, když mi přišlo do života nějaké téma, zapsal jsem si ho a potom si třeba nastínil i jeho další pokračování. Do psaní jsem se pustil někdy na začátku roku 2015. Některé nápady jsem vyřadil, protože mi už nepřipadly tak nosné, a naopak jsem použil ty, které se dostavily až během psaní.
Mnoho současných autorů jako by mělo pocit, že v jejich povídkách či románech musí být alespoň jedna klíčová sexuální scéna. Vy jste se jim záměrně vyhnul, i když to situace ve vašich povídkách leckdy nabízely. Proč?
Myslím si, že pro čtenáře je mnohem zajímavější a atraktivnější, když se v knize sexuální scéna naznačí či rozehraje a je pak na něm, aby si ji domyslel podle svých představ. Předpokládám totiž, že moje knihy čtou většinou dospělí lidé, kteří za sebou už podobné zážitky mají. Není tedy třeba jim polopaticky popisovat to, co se mohlo a nemohlo odehrát.
Navíc stejně jako vy i já mám pocit, že převládá názor, že má-li být něco označeno jako současná próza, musí se to hemžit erotickými, v nejlepším případě deviantními scénami a musí to být nějak pokřivené. Myslím si však, že čtenář je schopen reagovat na daleko citlivější náznaky. Fascinuje mě to třeba na dílech Čapka, Poláčka, Hrabala nebo Zweiga. Popisují obyčejné životy a události, ale když na ně člověk nahlédne z určitého úhlu pohledu nebo určitým prožitkem, mění se v malá osobní dramata, aniž by autor musel takříkajíc silou bušit na vrata.
Obal nové Kučerovy knihy.
Jste nevidomý. Jak knihy nebo články píšete?
Je za tím jedno mé velké provinění. V rámci vysokoškolských studií jsem absolvoval dva semestry kurzu psaní na stroji. Jenomže jsem to flákal, a dokud mi to ještě zbytky zraku dovolily, při psaní jsem se díval na prsty. Ve chvíli, kdy ta možnost skončila, jsem už v sobě nenašel vůli a čas se poctivě naučit prstoklad a psát poslepu.
Píšu tedy tak, že knížky nebo články nadiktuju postaru na magnetofonové kazety, nechám si je přepsat a potom je s využitím čtecího programu v počítači dokončím.
Ve vašich povídkách používáte ukázkovou a vpravdě krásnou češtinu. Je to pro vás přirozené?
Mám k českému jazyku velmi intenzivní vztah. Snažím se, aby v mých psaných dílech byl barvitý a třeba i obohatil slovní zásobu a obrazotvornost čtenáře. Přirozeně mi takhle vychází z ruky, respektive z úst.
Čeština je přitom v posledních letech dost zohýbána a deformována hovorovými výrazy i anglikanismy. Má podle vás šanci přežít v celé své kráse do dalších let?
Pevně věřím, že přežije, nicméně to bude chtít, aby bylo stále dost lidí, kteří k ní budou přistupovat s úctou a pokorou a nebudou ji prznit. Vždy mohu vyletět z kůže, když někdo říká, že byl na křestu alba, namísto aby použil správný výraz – na křtu. A skoro se až vztekám, když mi v médiích moderátoři říkají: Mějte hezký den. Je to anglikanismus, čeština tenhle výraz nezná. Snažím se takovým výrazům vyhýbat a věřím, že je podobných lidí dost.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: