RECENZE: Dělit se o ponožky není vůbec špatné. Do kin vstupuje nový český animovaný film Lichožrouti

Známe je všichni, ty malé neviditelné (po)tvory. Mají na svědomí to, že z každého páru ponožek vždycky jedna zmizí a zůstane jedna lichá. Proklínáme je, ale vlastně jsme se s nimi naučili žít, a po zhlédnutí filmu se s nimi možná dokonce rádi o své ponožky podělíme.

Pavel Šrut s Galinou Miklínovou dali Lichožroutům v knížkách podobu, vlastnosti a příběhy, které se trvale zabydlely v dětských knihovnách a staly se tak populárními, že si o film doslova řekly.

Náročný koprodukční filmový projekt se pod vedením producenta Ondřeje Trojana a režisérky, výtvarnice a spoluscenáristky Miklínové rodil sedm let, a jak ukázaly už předpremiéry, má velkou šanci zaujmout a pobavit samozřejmě především děti, ale i rodiče.

Velký podíl na tom má sympatický hlavní hrdina lichožrout Hihlík, klučina trochu vyjevený a po dědečkově smrti dojemně bezradný, když má jít hledat svého strýce, jediného příbuzného, kterého ještě má. Rodina je pro něj vším, a když najde tu náhradní, upne se k ní natolik, že při jejím ohrožení je schopen i velkých statečných akcí.

Náklonnost však nakonec vzbudí i šílený profesor, jeden z těch, kdo smí lichožrouty vidět. To je totiž vyhrazeno jen naprosto osamělým lidem.

Profesor se zabývá studiem lichožroutů, celý život, straží na ně důmyslné pasti, ale nakonec – však uvidíte…

Příběh má to, nač jsou děti zvyklé a do značné míry to k přijetí filmu potřebují: dobrodružství, ke kterému patří i akční scény. Na ty si sice musejí počkat až do závěrečné části, ale film si díky tomu sympaticky uchovává i pohádkovou poezii a čistotu vyprávění pro děti.

Ve filmu nejsou žádné fóry zacílené jen na dospělé, „aby měli také něco pro sebe“, všechno je srozumitelné a i pro dospělé zábavné, protože se nikdo nesnižuje ke žvatlavosti ani pitvoření.

Příběh Hihlíka, jeho strýce Padreho a gangu lichožroutů, kteří žerou celé páry, a tedy kradou (správný lichožrout ponožky nekrade, ale dělí se o ně s lidmi), klade nenásilně důraz na rodinnou pospolitost a zahrnuje i výchovné prvky, které jsou podány bez násilné didaktičnosti či protivné doslovnosti, jež tak škodí mnoha animovaným filmům americké provenience.

Výtvarná podoba lichožroutů byla předem daná už knižními ilustracemi, její popularita je tedy léty prověřená. Ocenění ale zaslouží i animovaná Praha, do níž je příběh situován a která v pohádkové atmosféře ožívá víc a lépe než v mnohém hraném filmu.

Lichožrouti jsou spíše dobrodružný film než komedie, několik vtipných momentů v nich ale přesto najdeme. Škoda že jich není ještě trochu víc. Nejde o to, že by každý film pro děti musel být komedií, ale poklidné vyprávění by pár gagů oživilo.

Hlasy postavám propůjčili jak přední herci jako Kryštof Hádek, Marek Taclík nebo Tatiana Vilhelmová, tak i producent Trojan, zpěvák Matěj Ruppert i moderátorka Jolka Krásná. Společně vytvořili tým, na němž je znát, že si dal na Lichožroutech záležet.