Článek
Nezabránilo mu v tom ani zdravotní selhání na začátku narozeninového týdne. Naopak, Suchý je se svou příznačnou jazykovou hravostí proměnil před diváky v skvostný bonmot: „Jako skladatel jsem dosáhl vrcholu: sám jsem se na jevišti složil.“
Prvnímu ze tří plánovaných narozeninových večerů v pražském Semaforu vládla v pátek srdečná a neformální atmosféra. V úvodu byl divákům premiérově promítnut filmový dokument Jiří Suchý: Moje boje a souboje, v němž zakladatel a principál Semaforu na půdorysu představení Nejveselejší tragédie v Čechách jednak mapuje soumraky svého divadla, ale hlavně vede dialog s Bohem o tom, kde se bere inspirace a nápad. Dokument je výborně natočený a divák má pocit, že by mohl trvat ještě jednou tak dlouho.
Během večera společně s Jiřím Suchým vystoupila i jeho dlouholetá kolegyně Jitka Molavcová.
Ale to by se nedostalo na koncert, který Jiří Suchý sám sobě a hlavně divákům k jubileu nadělil. Připomněl v něm své začátky v Redutě, zavzpomínal na Jiřího Šlitra, Ferdinanda Havlíka a mnohé další, zahrál si po letech na basu i na banjo a hlavně zpíval. A to tak, jako kdyby mu bylo dvacet, nádherným bluesovým hlasem, se swingovým cítěním, sarkasmem i něhou, podle toho, jak bylo třeba. Vyzařovala z něho taková energie a radost, že si nikdo neuvědomil, že večer dosáhl téměř tříhodinové délky. A diváci se jen neradi rozcházeli.
Oslavenci sekundovala Jitka Molavcová, opojně zpívající mimo jiné Weillovu Pirátskou Jenny i Surabaya Johnyho, muzikální i půvabné trio Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Veronika Tichá a perfektně šlapající semaforská kapela pod vedením Jiřího Svobody.
„Koukám, že to bylo nějaký pěkný,“ pronesl trochu udiveně po jednom bouřlivém aplausu oslavenec. Bylo. A je. A to už celých těch padesát sedm let, co Jiří Suchý stojí na jevišti.