Článek
To je ale velmi zjednodušující. Sympatie či antipatie vůči Zemanovi na straně autora a „Majera a jemu podobných“, jak Zábranský nazývá všechny ty, kteří se domnívají, že jinde je momentálně lépe než doma, jsou jen spouštěčem úvahy o stavu naší domoviny a o nás, kteří ji spoluvytváříme. Úvahy, která při vší své provokativnosti nutí diváky ke kladení velmi zásadních a někdy i dost nepříjemných otázek.
Samozřejmě je v ní řeč o Zemanovi, ale jedním dechem i o Havlovi a Klausovi a také o tom, zda se z této domoviny odchází či nikoli, o vztahu naší domoviny k ostatním domovinám, o elitách a lidu, o hranicích a bezhraničí, o závislosti na německé domovině, o pohrdání, lenosti, o odpovědnosti intelektuální menšiny, o tom, co my všichni děláme pro to, aby tato domovina byla skutečně domovinou. A o spoustě dalších věcí.
Stanislav Majer jako Švanda dudák, zatím bez dud.
Herec Stanislav Majer na prázdném jevišti je nucen hlásat „protimajerovské“ názory Davida Zábranského, což je bizarní i vtipné, zvláště když režisérka Polívková i herec sám zapojí do interpretace textu plného narážek na konkrétní osoby i samotné Studio Hrdinů účinnou ironii.
Majer se postupně svléká, aby své fanynky oblažil pohledem na svalnaté tělo, a poté na sebe bere (spolu s krojem a dudami) identitu Tylova Strakonického dudáka, z něhož v závěru zazní i kuplet Vocilky coby prototypu českého šejdíře. Předtím ale Polívková nabídne ještě krátké scénické balábile jako aktuálního portrétu domoviny, respektive střední Evropy.
Úskalím inscenace je její vtipnost, jež mnohé diváky může odvést od podstaty textu, který je jedním z nejpreciznějších i nejprovokativnějších pohledů na naši společnost po roce 1989.
| David Zábranský: Herec a truhlář Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny |
|---|
| Režie: Kamila Polívková, dramaturgie: Jan Horák, scéna a světelný design: Antonín Šilar, hudba: Ivan Acher. Premiéra 16. září ve Studiu Hrdinů, Praha. Psáno z 1. reprízy 18. září. |